Agáta Kryštůfková

Agáta Kryštůfková | foto: Lenka Hatašová

Občas mě poznávají, ale za celebritu se nepovažuji, říká Agáta Kryštůfková

  • 9
Hrála v seriálu Ochránce, čtvrtým rokem hraje zdravotní sestřičku Kláru v Ordinaci v růžové zahradě a je také Viki z nového seriálu Táta v nesnázích. Herečku Agátu Kryštůfkovou (30) mohou diváci znát i z filmů Marťanské lodě, Mimořádná událost nebo Bodu obnovy, který v září jde do kin.

Blíží se oficiální premiéra filmu Bod obnovy. Máte trému?
Přiznám se, že se spíš těším. Bod obnovy byl uveden už na festivalu v Karlových Varech, tam jsme to všichni hodně prožívali. Premiéra v hotelu Thermal byl adrenalin a svým způsobem určitě životní zážitek. Bylo to jako ocitnout se na den v nějaké pohádce, ve které vás oblíknou do stříbrných šatů a popráší hvězdným prachem.

Trpíte vůbec trémou? Pokud ano, umíte s ní nějak pracovat?
Já na velkou trému naštěstí netrpím, ale taková ta příjemná nervozita spojená s očekáváním, jak to dopadne, k premiérám patří a mám ji ráda. Nejhorší tréma pro mě asi byla vždy před představeními, které jsem přezkušovala za někoho jiného. Tam je to spojené hodně s nejistotou, protože jste se třeba místo dvou měsíců práce něco naučili za dvě až tři zkoušky, to už je větší stres.

Agáta Kryštůfková

Říká se, že herecká profese je vlastně taková sebeterapie. Jak to funguje u vás? Umíte se prostřednictvím postav, které ztvárňujte, zbavovat životních traumat?
Mezi herci se říká, že když jsi na tom nejhůř, hraješ nejlíp. Ale musí to člověk brát hodně s nadhledem. Já věřím, že se dá tvořit i z radosti, nejen z traumat. V herectví vycházím často sama ze sebe, ale s tou sebeterapií bych byla ostražitá. Myslím, že je pro herce zásadní mít životní zkušenosti jak šťastné, tak nešťastné, pozorovat sebe i svoje okolí, ale pokud si herectvím léčím svoje rány, může to být kontraproduktivní.

Vnímám to tak, že se pak herec může hodně soustředit jen na sebe a svoje emoce, ztratit míru a není tolik týmovým hráčem. Zároveň naše životní zkušenosti formují to, jací jsme herci. Pokud se ale potřebuji zbavit traumatu, využila bych k tomu spíš formu terapie než představení. Ty emoce, které se k němu vážou, samozřejmě člověk může pak jako herec využít, ale je potřeba vědět, že to mám vyřešené a do emocí tak vstupovat víc vědomě.

Čím byste byla, kdyby se váš život neubíral cestou herečky?
Během studií na gymnáziu jsem vážně uvažovala o studiu politologie. To mě hodně lákalo, ale všechno je nakonec tak, jak má být, protože si myslím, že by mě to asi nakonec tolik nenaplňovalo a možná bych se třeba ani nedostala. Baví mě ale hodně kombinace historie a výtvarného umění, to je takový můj koníček. Můj táta je malíř a grafik, takže k tomu mám blízko tak nějak celoživotně. Během covidu jsem si dělala dvouletý rekvalifikační kurz starožitnictví a dějin umění. S nadsázkou bych řekla, že mým druhým snem je mít bílé rukavičky a starat se o historická díla nebo třeba vést exkurze a komentované prohlídky.

Agáta Kryštůfková

Dalo by se říct, že inklinujete spíš k historii než k moderní době?
Já jsem ráda, že žiju v jednadvacátém století. Každá doba má své, ale i tak si myslím, že si obecně historii, respektive život v jednotlivých obdobích dost idealizujeme. Pro mě je návštěva památek nebo výstav spojená s přemýšlením a časem pro sebe. Ta místa nebo díla přetrvávají generace a přetrvají pravděpodobně i tu mojí. To trvání a jistý druh nesmrtelnosti je pro mě uklidňující a fascinující.

Film Bod obnovy se odehrává v budoucnosti, kde si lidé mohou zálohovat své životy. Jak se vám líbí tahle myšlenka? Chtěla byste být nesmrtelná?
Věřím, že umělecká práce přináší svým způsobem nesmrtelnost, protože díky ní člověk tak trochu přesahuje sám sebe, a možná i to je jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla pro herectví. Reálně nesmrtelně, ve smyslu žít fyzicky věčně, bych nechtěla. I když je to lákavá představa, tak si myslím, že nutnou součástí života je právě to, že víme, že jednou skončí.

V Bodu obnovy nejde úplně tak o nesmrtelnost, ale o možnost obnovy života v případě smrti nenadálé. To přináší úplně nový rozměr, protože asi každý chce zemřít smrtí přirozenou. Na druhou stranu i tak si myslím, že pokud víme, že je něco obnovitelné a zvlášť něco jako náš vlastní život, přestaneme si určitých věcí vážit. Je to dilema. Pokud by „mít bod obnovy“ bylo normální, asi bych ho měla pravděpodobně také.

Váš partner Tomáš Havlínek je také herec, jak vypadá taková běžná herecká domácnost?
Tomáš vaří a já uklízím. (smích) Zatím nám to takhle vyhovuje, protože Tomáš vaří rád a velmi dobře a já mám zase celkem vysoké nároky na úklid. Zároveň je skvělé, když nějakou část péče o domácnost můžete tak trochu vypustit z hlavy. Jinak Tomáš má ve střídavé péči dceru, takže každý druhý týden žijeme hodně v rodinných aktivitách, aby to bavilo nás všechny. A pak máme týden sami pro sebe, kdy chodíme třeba víc do společnosti nebo na dobré jídlo. Ale já mám asi úplně nejradši, když si doma děláme takový náš „večírek ve dvou“, pouštíme si hudbu a hrajem deskovky.

Kdo z vašeho blízkého okolí nikdy nechybí na vaší premiéře? Na čí názor nejvíc dáte?
Určitě partner a často rodina.

Momentálně figurujte hned v několika televizních projektech, jak vnímáte hereckou popularitu? Vadí vám, když vás lidé poznávají a sledují na veřejnosti?
Tento podzim se to krásně sešlo. Konečně jsme se po roce dočkali uvedení Táty v nesnázích a zároveň se i podařilo dokončení Bodu obnovy. A jako takový dáreček je i to, že mám znovu větší dějovou linku v Ordinaci v růžové zahradě. Jsem za všechny ty příležitosti opravdu vděčná, každá z nich byl úplně jiný druh práce a hodně jsem se toho naučila. Cítím, že to přináší větší divácký i mediální ohlas, ale já se za celebritu nepovažuji. Občas mě někdo pozná, to je pravda, ale pokud si mě zrovna někdo nespojuje s charakterem mojí postavy Kláry z Ordinace, tak jsou to vždy příjemná setkání.

Agáta Kryštůfková

Co byste si ve své profesi klidně mohla odpustit a co vás na ní těší nejvíc?
Castingy! Já se k nim snažím opravdu přistupovat pozitivně, ale vnímám to asi jako jednu z nejméně příjemných věcí ohledně naší profese. Ne třeba ani tak samotný konkurz, ale spíš to, co po něm následuje. Těch odmítnutí je vždy mnohonásobně víc než přijetí a často to opravdu neovlivníte. Jednou jsem slyšela takovou větu, která to vystihuje, a to že „herectví je jediná profese, u které je legitimní, aby vás někdo hodnotil podle vzhledu a charakteru“. To je někdy těžké přijmout, i když víte, že to tak prostě je. A co mě těší nejvíc? Že si člověk může celý život hrát!

O prázdninách jste navštívila Fuerteventuru, ráj surfařů – vyzkoušela jste ono populární „prkno“?
My jsme byli na dovolené poprvé ve třech, i s partnerovou dcerou, takže jsme volili spíš klidnější rodinnou variantu. Ale procházky podél oceánu po víceméně prázdných plážích jsou zrovna na Fuertě opravdu zážitek.

Kam se chystáte příště?
S Tomášem jsme si Kanáry hodně oblíbili, v lednu jsme byli jen spolu na Gran Canarii a to byla jedna z nejkrásnějších dovolených. Já nemám ráda horko, takže pro mě je tam jak v zimě, tak v létě naprosto ideální podnebí. Ještě by nás lákalo zkusit ostrov Lanzarote a zároveň jsme se teď nedávno bavili o tom, že bychom spolu rádi navštívili svět za oceánem. Ale to jsou spíš zatím fantazie. Uvidíme, co nám dovolí práce. A už dlouho chci navštívit mou sestřenici v Irsku, to je takový můj rest.

Agáta Kryštůfková

Začíná divadelní sezona, kde všude vás diváci můžou vidět?
Ráda bych čtenáře pozvala do A Studia Rubín, kde hraju ve třech inscenacích, z čehož naše poslední, Plán B, měla premiéru v červnu, takže je to žhavá novinka. Na podzim nás čeká derniéra Historky o sv. Magdě ve Studiu Hrdinů, což je moje velká srdcovka a kdo by nás neměl dost s Martinem Pechlátem z Táty v nesnázích, tak zvu na Komplice do Dejvického divadla. Mimo zmiňované hostuji ještě v Městských divadlech pražských, takže se můžeme potkat i tam.

Navštěvujete představení svých kolegů či hereckých přátel z jiných divadel? Máte nějaký oblíbený divadelní hit?
Ráda sleduji, co se děje na české scéně a samozřejmě nejvíc chodím na představení partnera nebo mých kamarádů a jsem moc zvědavá na novou sezonu. Když se zamyslím, tak mým velkým diváckým zážitkem byla premiéra inscenace Macocha v režii Kamily Polívkové, která se dělala v HaDivadle ještě v době, kdy jsem tam byla v angažmá. To byl pro mě velmi silný katarzní zážitek. Obecně doporučuju se zajet podívat do HaDi, já jsem byla vždycky pyšná na to, že jsem měla možnost být součástí jeho dramaturgie.

14. srpna 2023