„Mezi českými lidmi, kteří mne po leta osobně znají a proto vědí, že své články píši opravdu z přesvědčení, bylo jich mnoho, kteří se mne za poslední tři roky ptali, jak je to možné, že jako český nacionalista, který kdysi razil heslo „Nic než národ!" a zpíval bojovou píseň „Na barikády, za ideály, za československý stát“, píši dnes pro zachování současného stavu. Proč jsem se prý postavil zcela na stranu Němců. Píši tak proto, poněvadž od 30. září 1938 od dvou hodin patnácti minut ráno celou svou bytostí, každým svým nervem strašlivě nenávidím bývalou Francii a dosavadní Anglii..." Takové doznání napsal do Nedělního listu z 1. března 1942 novinář Karel Werner - dlouholetý ctitel fašistických myšlenek a český nacionalista, který se po mnichovském zklamání postupně dostal až k aktivní spolupráci s nacisty. Jeho seznam nenáviděných zemí ale nekončí jen Anglií a Francií; jistě by byl nekompletní bez Sovětského svazu. Právě proti tomu totiž Werner, jako zakladatel České ligy proti bolševismu, bojoval na novinových stránkách především.
Karel Werner se narodil na podzim roku 1906 českému otci a německé matce ve Vídni. Dětství ale strávil v Čechách. Jeho matka totiž krátce po porodu skonala a otec vzal malého Karla do Třebechovic u Hradce Králové, aby ho tam vychovával dědeček. Později, když se Jaroslav Werner znovu oženil, si vzal syna do Prahy. Tam Karel Werner v roce 1924 odmaturoval a pak nastoupil na Vysokou obchodní školu, ale absolvoval jen tři semestry. Otec mu našel místo úředníka v jedné vídeňské ocelárně. V rakouském hlavním městě zůstal čtyři roky, což mu mimochodem poskytlo výhodu pro jeho působení v době protektorátu - ovládl totiž velice dobře německý jazyk.
Ve Vídni se Karel Werner také začal věnovat psaní. Našel si místo ve Vídeňském Obdeníku, což byly noviny určené pro Čechy v Rakousku. Žurnalistika ho začala bavit. Rozhodl se, že se jí bude věnovat i nadále. Na začátku roku 1930 opustil Vídeň a vrátil se do Prahy, protože dostal práci v redakci Poledního listu. Ten byl vydáván koncernem Tempo, který patřil Jiřímu Stříbrnému, politikovi a jednomu z „mužů 28. října“. Polední list byl listem bulvárním; zaměřoval se na senzace, zločin (zvláště vraždy) a další tragické události. Navíc šlo o noviny, které prezentovaly vyhraněný politický názor svého majitele - byly pravicové a opoziční vůči „hradní“ politice, což Wernerovi zřejmě vyhovovalo.
Karel Werner se později přiřadil k těm kolaborantům, kteří s fašistickými myšlenkami začali sympatizovat už dlouho před uzavřením Mnichovské dohody. U něj se tak stalo dokonce velice brzy . Už v devatenácti letech, v době studií na Vysoké obchodní škole, vstoupil do Národní obce fašistické. V této organizaci byl ale pouze rok, protože pak odjel do Vídně a po návratu členství neobnovil.
V Poledním listu pracoval nejprve jako stenograf, později jako noční redaktor, až se stal redaktorem řádným. Jeho tehdejší šéfredaktor Bohuš Ausobský po válce vypověděl, že Werner v redakci v třicátých letech nezastával nijak důležitou roli a „věnoval se více politice v mládeži“. Werner se ztotožnil s politickou linií majitele novin, pro které psal, a vstoupil do Národní ligy, což byla nacionálně socialistická strana, jejíž ústřední osobností byl právě Jiří Stříbrný. V Národní lize se Werner zaměřoval především na mládežnickou odnož a v organizaci se dostal do poměrně vysokých pozic. Jako politicky angažovaný žurnalista přispíval nejen do běžných „stříbrňáckých“ listů, ale také přímo do stranických časopisů. O jeho názorovém směřování tak nelze příliš pochybovat - Werner zůstal věrný myšlence nacionalismu.
Před Mnichovem byly jeho postoje protiněmecké. Kritizoval Třetí říši hrozící expanzí, Hitlera třeba jednou označil za „záhadnou osobu“ s nevypočitatelným chováním a především vystupoval proti Sudetoněmecké straně. Například svůj sloupek do Poledního listu z 30. srpna 1938 zakončil Werner takto: „Rozhlas i tisk neustále naléhá na českou i německou protihenleinovskou veřejnost, aby zachovala pevné nervy a nedala se vyprovokovat. Mezinárodní incident dělají dnes Němci z každé hospodské rvačky. V zájmu republiky je, abychom norimberskému sjezdu nedali pokud možno žádnou záminku k nájezdům na náš stát.“
Mnichov ho ale zklamal a zlomil. „Až do září r. 1938 stál jsem pevně na názoru územní nedotknutelnosti a samostatnosti Československé republiky. Mnichovská konference vyvolala ve mně těžký vnitřní otřes, ze kterého jsem se jen pomalu a postupně vzpamatovával. V době takzvané druhé republiky byly proto mé politické názory velmi neurčité, nevyhraněné a připadal jsem si, jako když tápu ve tmě,“ popsal novinář svůj tehdejší postoj ve výslechu z 24. srpna 1946 (jehož zápis se nachází v Národním archivu, jako zápisy ostatních citovaných výpovědí). Ono tápání ve tmě do Wernerových článků vneslo ještě silnější antisemitismus, než který se v nich vyskytoval dosud, a také zostřené volání po zavrhnutí stranické politiky a po sjednocení českého národa v duchu fašistických myšlenek.
Šéfredaktor Karel Werner (Česká liga proti bolševismu) při projevu na setkání v České eskontní bance (dobový popisek). (Foto: Archiv ČTK)
K práci s mládeží měl Karel Werner blízko, a tak není divu, že právě na ni kladl své naděje. Například v článku z 1. prosince 1938 píše: „Komunistický režim v SSSR nemůže být poražen podle evropských představ, protože dvacet let vychovává svůj dorost, který jinak myslí, jinak cítí než my. Pětatřicetiletí lidé nepamatují už carský režim. Nedovedou si představit nic jiného, než v čem byli dvacet let vychováváni. Stejně fašistický režim v Italii. Čím déle bude v Německu hitlerismus, tím bude neporazitelnější. Všímejme si bedlivě, jak tam vychovávají dorost. Staré musí ještě získávat propagandou. Mladé už ne, pro ty je tento režim samozřejmostí. Nedovedou si jiný ani představit. Budeme-li dobře vychovávat svůj dorost, pak tito lidé už za deset let vůbec nepochopí, jak to bylo možné, že jsme se kdysi spolu rvali ve dvaceti politických stranách. Správně politicky vychovaní mladí lidé budou zárukou, že se ona zhoubná politická roztříštěnost už vícekrát nevrátí.“
Ve Wernerovi se začal probouzet obdiv k nacistickému Německu. Úplný zlom přinesl 15. březen 1939. Několik dní po začátku okupace se v Poledním listu objevil první Wernerův článek, který volá po spolupráci s nacisty. „Jedno vězte! Úcta k německému národu a úcta k Vůdci a říšskému kancléři a naprostá loyalita k veliké říši, v jejímž prostoru žijeme, nikterak nevylučuje žhavou a bezmeznou lásku k naší české rodné zemi, k českému národu a k našemu českému mateřskému jazyku. Naopak, obojí jde spojit. (...) Vlastenectví, nacionalismus neznamená, že se máme se svými silnějšími a početnějšími německými sousedy nenávidět, nýbrž znamená, že spolu máme spolupracovat, aby se lépe vedlo nám i jim. Byli-li jsme v minulosti vychováváni jinak, byla to chyba. Budeme se tedy od nich učit,“ napsal v textu s názvem Do nových poměrů.
Tak vyjádřil, s jakým postojem vstupuje do nových poměrů on sám. Začal propagovat spolupráci s okupanty, přičemž ale vyjadřoval naivní důvěru v to, že budou němečtí nacisté považovat Čechy za rovnocenný národ. Spolu s tím také pomalu přišel další kariérní postup. Už koncem roku 1938 se stal zástupcem šéfredaktora Ausobského. Snad díky své dobré němčině začal v roce 1940 Polední list zastupovat na pravidelných tiskových konferencích. Také opět pracoval v další mládežnické organizaci - tentokrát to byla Mládež Národního souručenství. Werner byl pověřen vedením politické sekce jejího týdeníku s názvem List mladých. Na šéfredaktorskou pozici ale čekal až do 1. května 1941, kdy ve vedení Poledního listu konečně úplně nahradil Bohuše Ausobského. Jako šéfredaktor se pak zařadil do nově vznikající „aktivistické sedmičky“, kterou tvořili šéfové nejdůležitějších protektorátních listů.
Jak už víme z některých předchozích dílů našeho seriálu, v roce 1943 došlo k obměně na šéfredaktorských pozicích. Nacisté chtěli zpřetrhat přátelské vazby v redakcích a prohloubit tak vzájemnou nedůvěru mezi českými novináři. Karel Werner musel po mnoha letech opustit Tempo a přestěhovat se do Melantrichu, protože dostal na starost Večerní České slovo. Polední list po něm převzal A. J. Kožíšek. Mimochodem, ono přetrhání přátelských vazeb se ve Wernerově případě podařilo. Nová redakce mu neseděla. V poválečném výslechu vypověděl, že byl ve Večerním Českém slově nešťastný a bylo mu nepříjemné, že nyní musí řídit list, se kterým před okupací nesouhlasil. Ve své práci nicméně pokračoval dál.
Karel Werner byl vůbec věrným aktivistou. Spolupracoval s Emanuelem Moravcem a s nadšením vítal jeho Kuratorium pro výchovu mládeže, ve kterém také působil. Obdivoval přední nacisty, třeba šéfa protektorátního tisku Wolfganga Wolframa von Wolmar, kterému se chtěl zalíbit. Propagandistickou linii, kterou von Wolmar v českých novinách nastavoval, Karel Werner důsledně dodržoval. Ve svých článcích útočně vystupoval proti šeptané propagandě („židovsko-emigrantské“, jak jinak), pasivní rezistenci, Spojencům, emigraci a odboji (útok na Reinharda Heydricha podle něj naplánovala „cynická, sadistická a přímo perversní individua“). A samozřejmě nechyběly četné články protižidovské. Werner minimálně od doby první republiky propagoval „rychlé řešení židovské otázky“ a byl zastáncem striktních protižidovských opatření. Například v říjnu 1940 napsal, že díky německému příkladu „svět začíná chápat zhoubný vliv, který vyvíjí po staletí pokřivená židovská duše na národy bílého plemene“. Článek zakončil těmito slovy: „Je nutno zákonnou a úřední cestou úplně isolovat Židy od českých lidí.“
Snad ještě děsivěji pak vyznívá třeba článek z konce dubna 1942, kde Werner píše: „Za hříchy a krutosti, které Židé v minulosti na arijském člověku napáchali, nezasluhují si slitování ani politování, nezasluhují si, aby jim kdokoli jakkoliv ulehčoval jejich zasloužený osud. Naopak, těšíme se všichni ze srdce už nyní na chvíli, kdy poslední Žid z tohoto prostoru nasedne do vlaku pryč od nás, pryč z Evropy.“ A takových textů vyšlo pod Wernerovým jménem (nebo pod jeho šifrou W) mnoho. Po válce novinář doznal, že tyto články vycházely z jeho skutečného, přesvědčeného antisemitismu.
Ač svou nenávist vůči židům vyjadřoval Werner po celou dobu své kolaborantské kariéry, její závěr se nese spíše ve znamení boje proti komunismu. „Kéž by si naši čeští lidé uvědomili vše, co se tady na východě děje. Kéž jsou vděční osudu, který nás ušetřil hrůzných následků marné války a nechť pomohou, seč jim síly stačí, německému vojákovi odrazit definitivně bolševické nebezpečí,“ povzdechl si na závěr své reportáže z dobytého Sevastopolu, která vyšla v září 1942. Odpor ke komunistické ideologii ho nejspíš provázel od mladých let stejně, jako ho provázely sympatie k fašismu. Válka proti Sovětskému svazu ale tento odpor prohloubila - a navíc ho bylo čím dál více žádoucí vyjadřovat i na stránkách novin. Se zvětšujícím se množstvím vojenských porážek se nacistická propaganda uchylovala ke strategii, která stála na zvyšování strachu z bolševiků. Werner se do této strategie zapojil naplno.
Je konec roku 1943, přesněji 15. prosinec. Velký sál pražské Lucerny hostí další z dlouhé řady setkání, při kterých se plamenně řeční před prapory s hákovými kříži. Tentokrát jde o schůzi Kuratoria pro výchovu mládeže. A je to velká schůze. Ve vzduchu je neklid, jako by mělo přijít něco velkého. Karel Werner se chystá k proslovu. Je hlavním řečníkem, hvězdou večera. Vypráví o tom, co viděl na obsazených územích na východě. „Všichni, pravím, všichni, celý národ, musíme se dnes vzepřít proti bolševickému nebezpečí, které ohrožuje Evropu. Denně musíme bíti na poplach proti tomuto nebezpečí. Měli bychom se semknout bez rozdílu bývalých stran a bez ohledu na bývalé různosti v názorech v organisovaný odpor proti bolševismu!“ Musí působit sebejistě. Hlavně teď. Jako by to byl celé jeho vlastní nápad. „Měli bychom si u nás vytvořit hnutí, které by si vzalo za úkol pevně čelit bolševickému teroru a bojovat neochvějně proti jedu bolševických idejí. Měli bychom každému českému člověku objasnit, že Evropa má dvě možnosti: vítězství Říše nebo bolševickou zkázu. A musíme vštípit hluboko do každé české duše poznání, že k záchraně českého národa vede jen jedna jediná možnost: vítězství německých zbraní!“
Právě tímto projevem Werner, samozřejmě na popud nacistů, inicioval vznik České ligy proti bolševismu. Mělo jít o osvětovou organizaci, která fungovala pod záštitou Moravcova ministerstva školství a lidové osvěty. Liga zahájila svou činnost už v lednu 1944 a jejím cílem bylo především vyvolávat strach z bolševického nebezpečí a příchodu sovětských vojsk. Činila tak plakáty, letáky, veřejnými přednáškami - například od novinářů, kteří navštívili obsazená území nebo předválečný Sovětský svaz. Werner nechyběl jak v přípravném výboru, tak mezi přednášejícími. Stal se jednatelem a jednou z výrazných tváří organizace.
Dobový plakát varující před bolševismem.
Je nutné dodat, že Liga rozhodně nebyla takovým propagandistickým úspěchem, jaký si nacisté zřejmě představovali. Už do jejího přípravného výboru museli být někteří zataženi nedobrovolně. A s nijak velkou podporou se organizace nesetkávala ani později. Historik Tomáš Pasák ve své knize Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945 píše, že Liga „zůstala mezi lidem zcela izolována. Jedině donucovací systém a hrozby okupačních míst vedly k tomu, že na některých shromážděních byla poměrně velká účast obyvatel.“
I přes to, že jeho práce byla marná, patřil Karel Werner k těm, kteří zůstali nacistům věrní až téměř do konce války. Důvěru ve vítězství hitlerovského Německa vyjadřoval ještě na konci února 1945, kdy do Večerního Českého slova napsal: „My Češi máme jen dvě možnosti: Říši, anebo bolševismus. Pro každého, kdo vidí dál, než za humna své vesnice nebo na pavlač svého činžáku, je odpověď jasná: přejeme si, aby nás Říše ochránila před bolševismem. Neboť jsme skálopevně přesvědčeni, že německý nacionální socialismus zajistí i nám znovuvybudování válkou snížených životních podmínek a lepší a krásnější českou národní budoucnost. Proto spolu s Adolfem Hitlerem věříme v brzké vítězství, ke kterému chceme a budeme svou prací ze všech svých sil spolupomáhat.“
Je nejasné, jak byl Werner zatčen. Martina Janebová v diplomové práci Novinář a kolaborant Karel Werner píše, že se to stalo už 5. května 1945 v budově rozhlasu, ale není jasné, co tam zrovna v tu dobu dělal. Jiné zdroje uvádějí, že k zatčení došlo až 8. května, což u výslechu uvedl i sám Werner, přičemž tvrdil, že se ještě v noci z 5. na 6. května podílel na stavbě jedné z barikád. Jisté je, že byl zadržen během pražského povstání.
Karel Werner byl souzen Národním soudem společně s Vajtauerem, Krychtálkem a Křemenem. Usvědčovalo ho velké množství článků a také mu rozhodně nepomohla jeho výrazná role v České lize proti bolševismu. Wernerovi uškodilo také to, že v únoru 1942 psal články, kterými útočil na nečinnost Ženské národní rady (významného českého ženského emancipačního hnutí) a její předsedkyně, senátorky Františky Plamínkové. Plamínková byla v červnu toho roku v rámci heydrichiády zatčena a zastřelena. Obžaloba Wernera obviňovala z toho, že měl na její smrti svůj podíl, protože na její pasivní rezistenci nacisty upozornil. Toto obvinění Werner odmítal a tvrdil, že mu články byly nařízeny. Jinak se ale doznal. Potvrdil, že s okupanty spolupracoval z nadšení a přesvědčení a že se cítí vinen. Přitom ale vyjadřoval lítost a zklamání z toho, že nacistům věřil.
Ustavení České ligy proti bolševismu v Presseklubu v Praze - při projevu šéfredaktor Karel Werner, vlevo sedící předseda České ligy proti bolševismu Josef Drachovský. (dobový popisek). (Zdroj: Archiv ČTK)
22. dubna 1947 vynesl Národní soud rozsudek. Karel Werner byl, stejně jako ostatní tři šéfredaktoři, odsouzen k smrti provazem. Jeho žádosti o milost nebylo vyhověno. Před popravou pod šibenicí údajně řekl tato poslední slova: „Prosím, aby všichni, kterým jsem ublížil, mi odpustili, jako já odpouštím jim. Přeji českému národu šťastnou, krásnou a velkou budoucnost...“
Nedá se příliš pochybovat o tom, že Karel Werner byl českým nacionalistou, který pevně uvěřil, že kolaborací s německými okupanty prospěje svému národu. Všichni jeho kolegové o něm po válce vypověděli, že na ně Werner působil, jako by skutečně a upřímně věřil v německé vítězství. On sám se pak prezentoval jako kolaborant čestný a „absolutně neúplatný“. Nebylo mu prokázáno, že by někoho udal gestapu. Naopak v jeho složkách od Národního soudu lze najít svědectví, která říkají, že se několikrát pokoušel intervenovat ve prospěch zadržených Čechů. Werner si také zakládal na tom, že kolaboraci nevyužíval jako prostředek ke zlepšení své finanční situace, jako to dělali jiní, například Krychtálek a Kožíšek. Někteří ze svědků vypověděli, že Werner skutečně dostával pouze běžný plat, se ženou a třemi dětmi žil skromně, odmítal dary a přednášel i bez nároku na honorář. Tyto informace jen dokreslují obraz Wernerovy osobnosti; potvrzují, že se do nacistických služeb dal z jakéhosi naivního přesvědčení. Příběh Karla Wernera je příběhem novináře, který zkrátka věřil.
