„Zvláštní ironie osudu tomu chtěla, že zatím co tisíce ideálních sportovců všech možných národů neslo oheň míru a ušlechtilého zápolení z Olympie do Berlína, židobolševické zločinectví nese hořící pochodeň zkázy všemi národy světa. Tím jest jasně určen náš úkol: semknutí se v jeden ocelový celek všech těch, kteří mají ještě odvahu chrániti svou kulturu, velikou minulost svého národa a šťastnou budoucnost výstavby a vypověděti tvrdý boj židobolševické hlíze na těle kulturních národů. (...) Jedině tehdy, dospěje-li každý jednotlivý národ k těm konsekvencím, k jakým po trpkých a velmi těžkých zkušenostech dospělo Německo, budeme moci složiti klidně ruce v klín a říci sobě, že arijské rase, její kultuře a jejímu blahobytu je dobře. Dokud tomu tak není, zbývá jedině boj, boj na nůž. My boj ten zdviháme!“
Toto bojovné prohlášení jednoho českého novináře nepochází z oficiálního protektorátního tisku. Vzniklo podstatně dřív, už koncem roku 1936, v jehož druhé polovině proběhly letní olympijské hry v Berlíně a začala španělská občanská válka. Ukázka pochází z brožury s názvem Vyznání novodobého arijce a zrcadlo bolševismu. Jako její autor byl uveden jakýsi Václav Novokdýnský. Toto jméno bylo ale pouze pseudonymem Emila Šourka - majora československé armády ve výslužbě, českého fašisty a vlajkaře. Šourek patřil k těm, kteří začali chválit Adolfa Hitlera dříve, než k tomu byli nuceni - a pak s tím chtěli i dříve přestat, když se začal blížit Hitlerův pád.
Tento bod ale přišel téměř až v Šourkových šedesáti letech, proto se nyní přesuňme o tuto dobu dále do minulosti. Emil Šourek se narodil 22. října 1884 ve Kdyni u Domažlic do rodiny četnického strážmistra. Dostalo se mu zprvu vzdělání v němčině - chodil nejprve na německou obecnou, později na německou měšťanskou školu. Maturoval ale na českém gymnáziu v Praze. Poté absolvoval dělostřeleckou akademii v Mödlingu u Vídně. Tím začala jeho vojenská kariéra.
V roce 1907 nastoupil mladý Emil Šourek do rakousko-uherské armády. Za světové války byl nasazen na italské a černohorské frontě. Z bojů vyšel jako hrdina, byl několikrát vyznamenán. Po druhé světové válce Šourek vypověděl, že v té době názorově inklinoval k Masarykově realistické straně; rakousko-uherskou armádu ale nezradil a nezběhl, aby přešel do československých legií. Po vzniku republiky, nicméně, brzy vstoupil do československé armády, kde mu byla uznána hodnost kapitána. Nejprve velel posádce ve Stříbře, později pracoval na ministerstvu národní obrany.
Šourkova vojenská kariéra za první republiky ale netrvala dlouho. Začala se u něj projevovat srdeční choroba, kvůli níž odešel v roce 1922 nebo 1923 (údaj se liší jak v různých zdrojích, tak v Šourkových vlastních výpovědích) do výslužby. K penzi si začal přivydělávat tím, že pracoval jako „zástupce různých firem“. Jeho finanční situace ale nebyla příliš utěšená. Musel totiž kromě sebe živit i rodinu, kterou založil. Rok po válce se oženil s Ludmilou Zemanovou, která v květnu 1921 porodila syna Emila.
Šourkův politický názor se mezitím postupně měnil a on ho také začínal více projevovat. Nejprve vstoupil (po odchodu z armády) do Československé národní demokracie, jejímž členem byl až do roku 1933, kdy se s rodinou přestěhoval do Prahy. V té době začal Šourek sympatizovat s radikálnějšími nacionalistickými uskupeními - a vystřídal jich hned několik. V Praze vstoupil nejprve do Národní ligy Jiřího Stříbrného, později do Národní obce fašistické a v roce 1936 do Vlajky, přičemž přispíval do jejího ústředního listu Národní výzva. Až tady, po padesátce, se tak Emil Šourek začal věnovat novinařině (byť šlo o novinařinu útočně politicky angažovanou).
Udělení cen z nadace Karla Lažnovského českým novinářům ministrem Emanuelem Moravcem. Emil Šourek na fotografii čtvrtý zleva. (Zdroj: ČTK)
Kromě psaní do fašistických listů jsou se Šourkovým působením ve Vlajce spojeny také útlé brožury, které tehdy napsal a vydal. O první jsme se zmiňovali už v úvodu, druhá se jmenovala Co jest kominterna? a vyšla na začátku roku 1937, brzy po brožuře první. Tyto krátké spisy zcela jasně potvrzují, že Šourek byl fašistou, antikomunistou a antisemitou. Pod jménem Novokdýnský se v textech snaží rozebrat komunistickou ideologii, o níž píše, že „mohla se vylíhnouti jedině v mozku Židů.“ Židy nazývá „cizopasníky“ (a mnohými dalšími výrazy) a přikládá jim světovládné tendence. Stěžuje si, že v demokratickém systému nemůže vyjádřit svůj názor. A obdivuje nacistické Německo - zvláště Adolfa Hitlera, který se podle něj bojem proti bolševismu stal „jaksi nejlepším Evropanem...“
Emil Šourek byl v té době nepochybně opravdu přesvědčeným fašistou. O tom, ve kterém hnutí by měl za svou ideologii bojovat, ale příliš jasno neměl. V roce 1938 vystoupil z Vlajky, aby se věnoval Národní straně radikální, kterou spoluzakládal. Šlo ale o velký neúspěch, strana ve volbách získala, podle Šourkovy poválečné výpovědi, asi jen 800 hlasů. Proto major ve výslužbě zamířil do fašistické Akce národní obnovy a v květnu 1939 (to už byl Protektorát Čechy a Morava), se opět vrátil do Vlajky.
Ani Mnichov na konci září 1938, ani příchod okupace v březnu 1939 pro Šourka zřejmě nebyly momenty velkého zlomu, jak to vídáme u různých jiných kolaborantů. V jednom z poválečných výslechů (jejichž protokoly lze nalézt v Národním archivu) Šourek potvrdil, že skutečně byl fašistou a že ve spolupráci s Němci viděl „politickou nutnost“. Toto své přesvědčení dokonce okupantům sám brzy deklaroval. 21. května 1939 je datum uvedené na dopise, který je adresován Karlu Hermannu Frankovi a pod kterým je podepsán Emil Šourek a další dva čeští fašisté. Šourek v něm připomíná své dlouholeté antikomunistické a antisemitské postoje. Frank mu za psaní poděkoval osobním dopisem.
„V Němcích jsem neviděl hrozící nebezpečí pro náš národ, ačkoliv již v té době jsem slyšel o různých nepřístojnostech a terorech Němci páchaných. Vysvětloval jsem si to krutostí německého národa a tou skutečností, že jsou špatnými psychology. Ježto jsem však viděl, že členové protektorátní vlády setrvávají na svém místě, a proto, že fašistický směr vyhovoval mému přesvědčení, pokračoval jsem ve své politické linii.“ Tak své postoje k okupaci a ke své opětovné aktivní spolupráci s kolaborující Vlajkou popsal Šourek ve výslechu z 6. prosince 1946. Ve Vlajce se Šourek vrátil k psaní a začal přispívat do stejnojmenného časopisu. Na podzim roku 1939 mu pak Rys-Rozsévač dokonce svěřil šéfredaktorskou pozici.
Emil Šourek se tak, bez velkých žurnalistických zkušeností a praxe, dostal rázem do vedení časopisu. Na jaře 1940 se začal zúčastňovat tiskových konferencí, které oficiálně pořádal Tiskový odbor Předsednictva ministerské rady, reálně je ale řídili Karl von Gregory a jeho podřízený Wolfgang Wolfram von Wolmar z Úřadu říšského protektora. Později byl Šourek zván i na užší porady určené pro aktivistické šéfredaktory. Nějakým způsobem se mu podařilo vetřít se do přízně nacistů.
Své tehdejší postoje vyjádřil Šourek výstižně například v článku k prvnímu výročí vzniku protektorátu. Do Vlajky z 15. března 1940 napsal: „Dnes už německý národ nadobro umlčel svého nejúhlavnějšího vnitřního nepřítele, jímž je Žid. Nemravný boj, vypověděný židovskou plutokracií arijským národům, jichž nejvýznačnějším represetantem právě jest nacionálně-socialistická Říše pod vedením geniálního Adolfa Hitlera, skončí se všem našim naivním šuškalům navzdory tak, jak jedině skončiti musí: úplnou porážkou Anglie a Francie a tím celé té židoviny, jíž západní demokracie jsou prolezlé. Nemůžeme věru lépe vzpomenout výročí zřízení Protektorátu než vroucím přáním brzkého úplného vítězství německým zbraním a německým kamarádům v zájmu nejen říše a jejího prostoru, ale hlavně v zájmu celého arijstva, jehož význačnou složkou jest i národ český.“
V roce 1941 se Emil Šourek s Vlajkou znovu rozešel, tentokrát už definitivně. V lednu ho sice Jan Rys opětovně jmenoval šéfredaktorem časopisu, ale už v té době údajně probíhaly konflikty mezi ním a částí vedoucích vlajkařů. Šourek po válce tvrdil, že se dostal do rozporu s Josefem Burdou (oním financiérem, který časopis Vlajka a jeho inzerci vnucoval agresivními a nevybíravými metodami), protože odmítal otiskovat vyděračské články. Tuto verzi potvrdili i někteří svědci - mimo jiné Rudolf Novák, který ve své výpovědi o Šourkovi řekl, že byl „neprůbojný“. Současně je ale také velice dobře možné, že Burda Šourkovi prostě zasáhl do platu, který ani tak nebyl příliš vysoký.
Každopádně konflikt někdy v průběhu roku 1941 vyústil v Šourkovo vyloučení. Bývalý šéfredaktor sice do časopisu ještě nějakou dobu přispíval, ale už ho neřídil a ani nebyl členem hnutí. Nepohoršil si tím, spíše naopak. Wolfram von Wolmar mu rychle zajistil nové zaměstnání, ve kterém pobíral několikanásobně větší plat než v ilegální a strádající Vlajce. V květnu 1941 Emil Šourek nastoupil na místo šéfredaktora České korespondence (týdeníku Tiskového odboru Předsednictva ministerské rady). Současně s touto činností mohl psát i jinam. Také začal vystupovat i v rozhlasu, k čemuž byl vyzván zase Karlem von Gregorym.
A tak například 24. dubna 1942 před jedenáctou večer mohli posluchači rozhlasu slyšet Šourkovo připomenutí Vůdcových třiapadesátých narozenin, které byly před několika dny, následované jeho varováním před „židovskou“ propagandou a před stýkáním se s židy: „Kdyby se měla vážit vina Židovstva spáchaná jen na českém národě, spadly by měřící vážky hodně hluboko pod úroveň. A uváží-li se, že jsme jen nepatrným ostrůvkem ve světovém moři, pak vidíme, že nám židovská vina, napáchaná na celém arijském lidstvu narůstá do nestvůrných rozměrů. A přes to se člověk setkává ještě dnes s lidmi, kteří budou do úpadu Židy obhajovat. (...) Kdo však by si ve svém židomilství vedl obzvlášť zarputile a jako na truc by s nimi okázale a okatě pěstoval přátelské styky, tomu budiž důrazně připomenuto, že musí být připraven na to, že může být velmi snadno také jako Žid hodnocen.“
V podobném duchu Šourek přispíval i do přednáškových cyklů, které v rozhlase řídil Alois Kříž. „Celé zřízení bývalé Československé republiky bylo veskrze židovské. Vždyť i její president byl zednářem nejvyššího svěcení s dosti značným procentem židovské krve ve svých žilách. Za toho presidenta se vydává ostatně ještě dnes v zahraničí. Čím se drzostí liší od židovského ‚cesťáka‘, který se vrátí okny, když ho vyhodíte dveřmi?“ ptá se Šourek například v přednášce, kterou nalezneme v Křížově knižním souboru Co víte o Židech.
Šourkova tvorba samozřejmě nesestávala jen z antisemitsky a antikomunisticky zaměřených článků, ale i z článků, které útočily na Spojence, emigraci, ale také na část inteligence, která s nacismem nesouhlasila. „Pro nás je dnes intelektuál dvojnásob nebezpečný. Ponechme konečně stranou tu skutečnost, že to byl on, který způsoboval nesmírnou třídní nenávist v našem národě, že byl to on, kdo zavlekl do české kultury ryze židovský prvek, ale neodpusťme mu nikdy, že dnes je hlavním šiřitelem šeptané propagandy. (...) Intelektuál se dnes chováním dobrovolně vyřadil z řad české inteligence a tím tedy i z českého národa,“ napsal Emil Šourek do Národní politiky z 3. února 1942.
Šourek zkrátka úplně převzal ducha nacistické propagandy a aktivně ho šířil, za což byl také odměňován. Když bylo k 1. květnu 1943 změněno obsazení šéfredaktorských křesel v nejvýznamnějších protektorátních listech, Šourek dostal na starost Moravské noviny, což pro něj sice znamenalo dojíždění do Brna, ale také výrazné zvýšení platu. A prestiže - takovým povýšením se Šourek přiřadil k těm nejdůležitějším protektorátním šéfredaktorům.
Tento přechod na lepší místo ale přišel v časech, kdy Šourek zřejmě začal o svých postojích pochybovat. Na začátku roku 1943 kapitulovala ve Stalingradu šestá německá armáda, což pro nacistickou Říši znamenalo velkou porážku. Tento válečný neúspěch silně otřásl Šourkovou důvěrou ve vítězství Německa. Alespoň to tak vyplývá z dostupných materiálů a výpovědí. U Šourka nastal jakýsi zlom a jeho nadšení začalo ustupovat. Neprojevilo se to naráz, ale postupně; nepřestal psát, protože si chtěl zachovat šéfredaktorskou pozici, která mu poskytovala jak dobré finanční zajištění, tak krytí. Také tón Šourkových článků se neměnil, pořád byl útočný a štvavý a v duchu nacistických příkazů. „Jako každá válka, má i ta dnešní své fáze a výkyvy. Viděli jsme zpočátku Německo nahoře, nyní je přechodně dole. Být dole, to, milý pane, neznamená ještě být hotov. Nynější stav je jen potvrzením poučky, že jednou se vyhrává, po druhé prohrává. Výsledek války však se řídí podle toho, kdo to vyhraje v bitvě rozhodné. A ta dosud nenadešla,“ napsal Šourek ještě v září 1944 do Moravských novin.
Jeho ústup se ale projevil spíše na kvantitě článků. Zatímco v roce 1942 napsal Emil Šourek přes šedesát aktivistických podepsaných příspěvků, v roce 1944 jich bylo méně než dvacet a v roce 1945 už s jeho podpisem nevyšel vůbec žádný. Je patrné, že s blížícím se koncem války zmizela Šourkova dřívější novinářská aktivita. Ztráta víry ve „vítězství německých zbraní“ v něm probudila možná špatné svědomí, možná alibismus, možná kombinaci obojího.
Emil Šourek byl zatčen buď 8. nebo 9. května 1945 - informace v záznamech jsou opět různé a podrobnosti zajištění nejsou známy - a po pobytu ve vazbě byl spolu s dalšími významnými novinářskými kolaboranty postaven před Národní soud. Jeho případ se stal součástí procesu s Aloisem Křížem, Rudolfem Novákem a A. J. Kožíškem. Šourek se tak dostal spíše do stínu těchto tří nenáviděných. U soudu a i v poválečných novinách mu bylo logicky věnováno méně prostoru, protože nebyl tolik známý jako „ubrečený Lojza“ nebo udavač Novák.
Národní soud 26. 3. 1947 - vynesení rozsudku (Zdroj: ČTK/Kandelar Ladislav)
Dvaašedesátiletý major ve výslužbě Emil Šourek se doznal. Už při výsleších potvrdil, že byl „přesvědčeným a zatvrzelým fašistou“ a „židobijcem“, že bylo jeho cílem přesvědčit Čechy ke spolupráci s Němci, a že věřil nacistické myšlence. Tedy alespoň zpočátku. Zároveň ale nebyl udavačem a řada svědků mu dokonce potvrdila, že se zasadil v jejich prospěch, když se dostali do problémů s okupanty, a nebo se o to alespoň pokusil. Například intervenoval ve prospěch několika studentů z Kdyně, kteří byli 17. listopadu 1939 zatčeni a posláni do koncentračního tábora a po čase se vrátili.
Další svědci z řad jeho podřízených také vypověděli, že se k nim Šourek choval slušně a do psaní výrazných pronacistických článků je nenutil. To všechno šéfredaktorovi nejspíše pomohlo, neboť v závěru jeho části rozsudku se píše, že „mnoho svědků potvrdilo, že se snažil o zmenšení zla způsobeného okupanty, že počal již v roce 1944 umírňovat svoji činnost a v roce 1945 přestal s ní úplně“, tudíž „Národní soud dospěl k přesvědčení, že se ve svém přesvědčení k dobrému obrátil“. 26. března 1947 byl jednomyslně odsouzen k 15 letům žaláře.
V té době byl Emil Šourek už starý a nemocný muž, což se projevilo i v jeho dalším osudu. I ten můžeme ze složek Národního soudu v Národním archivu vyčíst, byť značně omezeně. Místem trestu odsouzeného šéfredaktora se stala plzeňská věznice. V následujících letech on i jeho žena Ludmila několikrát žádali o milost - poprvé v červenci 1948. „Můj manžel Emil Šourek, je už velmi starý, je mu 64 let a už by ten trest ani nedožil, neboť je těžce nemocný. On už je úplně změněný a hrozně lituje, k jakým hloupým názorům se dal svést a ví, že spáchal v životě strašný omyl svými nerozvážnými články. Vždyť i děti se musí stydět, že je ve vězení, když syn i snacha jsou oba u KSČ a snacha je ještě k tomu židovka. Manžel byl vychován za starého rakouského režimu a teď vidí, jak je doopravdy vše jiné a ne takové, jak ho to tenkrát učili,“ psala tehdy Ludmila Šourková v žádosti. Šourek sám se odvolával opět na to, že nikoho neudal a pomáhal Čechům. Podle posudku vedení věznice se navíc „choval slušně a dobře pracoval“.
Tato žádost ale nebyla nijak vyřízena až do roku 1951, kdy Ludmila Šourková podala žádost novou. Tehdy bylo prominutí zbytku trestu zamítnuto. Další posudek na chování odsouzeného pochází z května 1953 a objevuje se v něm zmínka o blíže neurčeném kázeňském postihu. Emil Šourek měl být potrestán za to, „že rozšiřoval nepravdivé zprávy, v nichž pochyboval o trvání lidově demokratického zřízení.“
Ze stejné doby pak pochází i potvrzení toho, že se Šourkův zdravotní stav ve vězení zhoršil. Ke spisu přiložená lékařská zpráva říká, že bývalý šéfredaktor byl už od listopadu 1952 hospitalizován. Šourek trpěl srdeční chorobou a také se u něj začala projevovat stařecká demence. Vážné zdravotní problémy vyústily v to, že na podzim roku 1953 odsouzeného šéfredaktora postihla mozková mrtvice a on ochrnul. Teprve pak se dočkal omilostnění. 10. května 1954 byl Emil Šourek propuštěn na svobodu. O měsíc a půl později, 22. května, podala Ludmila Šourková další žádost, tentokrát o to, aby jejímu manželovi byla další milostí zrušena ztráta občanské cti. Tato ale byla zamítnuta. Emil Šourek totiž o tři dny později zemřel.
