Květa Parmová je dcerou nájemce všech chat na Pustevnách a majitele turistické chaty Skalička na Skalíkově Louce. Jako dívka bydlela s rodiči v hotelu Tanečnica a v onen den tam byla jen s maminkou. Otec byl na chatě Skalička plné rekreantů a jako na potvoru nešel telefon.
"Nemohla jsem usnout. Mohla být už půlnoc, když najednou z okna vidím, že po nové cestě z Bečev k nám míří hrozný proud ozbrojenců. Máma poznala, že jsou to partyzáni," vzpomíná žena.
Její matka tehdy začala rychle budit zaměstnance hotelu. Ještě předtím stačila dražší šatstvo vhodit do koupelny a zamaskovat závěsem. Jakoby dobře tušila, že přijde rabování
"Příchozí dělali hrozný bugr, hned jich byl celý hotel.
Vzhůru byli hned jak zaměstnanci hotelu, tak hosté," líčí žena děsivou noc.
Když sháněli zaměstnanci topiče, který se jmenoval Němec, začali ozbrojenci hned křičet: "Á,áá! Dojče!," a nebezpečně hrozili zbraněmi.
Partyzáni rozrazili i dveře bytu správců hotelu. Tam zůstala patnáctiletá Květa sama. Jeden z nich namířil na dívku zbraň a panovačně řekl: "Půjdeš se mnou!" Dívka už byla dost velká na to, aby věděla, co jí může hrozit.
Zděsila se a rozklepala. "Hlavou mi letělo, raději mu vytrhnu tu pušku a zastřelím se. Ještě teď, když na to vzpomenu, tak se celá klepu," líčí žena z Frenštátu své pocity před namířenou zbraní.
"Naštěstí tam byli na dovolené dva učitelé z Ostravy. Jeden z nich ke mně přistoupil a řekl partyzánovi, že jsem jeho žena. Ozbrojenec byl soudný, že to pochopil a šel za ostatníma otravovat další ženy v hotelu. Stačil mi ale sebrat prstýnek. Ale v té chvíli mi to nevadilo," vzpomíná.
Partyzáni vtrhli do sklepů a začali se opíjet značkovým vínem a dalším alkoholem. Začali řádit.
"Vytahovali nahoru na patro peřiny, párali je a pobaveně řvali, že sněží. Ve sklepích rabovali, mouku či cukr smíchávali s pracími prášky. Ničili zásoby, rozbíjeli sklenice a kradli, co mohli. Máma přišla o krásný japonský servis, který mi slibovala jako věno. S počtem vypitého alkoholu rostla jejich zuřivost," popisuje Parmová. A dodává, že některé ženy pracující v hotelích na Pustevnách partyzáni znásilnili.
Aráno v kocovině odešli. "Ten jejich velitel Popov, ten se toho ale neúčastnil," říká žena s tím, že asi za tři dny se ruský velitel partyzánů přišel osobně kát za rabování otci Květy Parmové na chatu Skalička.
Otci Jaroslavu Krejčímu nakonec nezbylo, než omluvu přijmout. "Popovovi ale řekl, že to, co jeho lidé způsobili, je hrůza, a že mu má za zlé, že své lidi nezabrzdil," říká žena.
Patnáctiletá dívka zažila, že několik lidí z Pusteven a okolí partyzáni za spolupráci s Němci potrestali smrtí.
"Jeden mladík z Bečev, který chodil studovat do Ostravy, tak nedošel na lanovku. Měl tehdy sedmnáct. Partyzáni na něj řvali, aby stál. Když neposlechl, vystřelili na něj a on zemřel. Také si pamatuji, jak dva muže, kteří spolupracovali s Němci, odvedli partyzáni na louku na Maňácích. Tam si museli sami vykopat hrob a partyzáni je zastřelili," vzpomíná žena.
A dodává, že dva roky pak na místech hrobů rostla výrazně vyšší tráva než okolo.
