Jaderná energie vyvolává ve svých odpůrcích stejně iracionální obavy, jaké ve středověkém člověku budila představa pekla. Kdyby před několika staletími dostali lidé možnost využívat geotermální zdroje, k smrti by se vyděsili, protože topit pekelným ohněm se přece nemá.
Je to úsměvná představa, formulování postoje k jaderné energetice však bývá často diktováno neméně iracionálními pohnutkami. Ještě hůře, když se promítnou do jaderné koncepce státu.
Strach z jádra souvisí s obavou z přírodních katastrof, z živlu, který se může vymknout kontrole. K tomuto obrazu přispívají i média. Skutečnost, že v prosinci 2006 přežila bez úhony vlnu tsunami rozestavěná indická elektrárna Kudankulam, podobná Temelínu, nechaly sdělovací prostředky bez povšimnutí. Naopak havárie v jaderné elektrárně Černobyl v dubnu 1986 je dodnes prezentována jako největší industriální katastrofa v dějinách.
Stanice BBC i při 20. výročí nehody opakovala, že si vyžádala tisíce lidských životů. Podle OSN přitom katastrofu zaplatilo životem 45 lidí, většinou požárníků, kteří se z helikoptér snažili požár uhasit. V Londýně přitom v roce 1952 zahynulo za jedinou zimu na otravu oxidem uhelnatým 5 tisíc lidí. Šlo však o energii "známou", a tak nikdo neobcházel hromady uhlí s děsem v očích.
Pryč od uhlí a zase zpátky
Zatímco britská metropole se již nepříjemného legendárního smogu zbavila, u nás černé, a především hnědé uhlí stále ještě obstarává téměř 60 procent elektrické energie. Jaderné elektrárny v Dukovanech a v Temelíně se podílejí na výrobě přibližně 31 procenty. Za dobu existence samostatné České republiky opsala energetická politika pro výrobu tepla bizarní okruh – nejprve se o překot ustupovalo od rizikových zdrojů energie, tedy uhlí, a spása byla spatřována v elektřině.
Krátce nato se přecházelo hromadně na plyn, ale když začal zdražovat, vracíme se pěkně potichu zpátky k uhlí. Ale dokdy nám uhlí k topení vydrží – deset, maximálně dvacet let? Energetiku přitom nelze ovládat jako obří tanker nebo letadlo – je daleko setrvačnější. Její cykly se pohybují v horizontu třiceti let, kdy zdroje začínají zastarávat.
V okolním světě přitom právě nyní dochází k renesanci jaderné energetiky. Začala přibližně na přelomu tisíciletí, kdy zesílily obavy z globálních klimatických změn. S výstavbou nových jaderných bloků, které by měly nahradit ty starší, začala Francie, která má s 78,5 procenta největší podíl elektrického proudu z jádra. Nad 50 procent energie mají z jádra Belgie, Litva a Slovensko. Nový jaderný blok se staví rovněž ve Finsku v lokalitě Olkiluoto, zájem mají Čína, Indie a Japonsko, po více než 22 letech oznámila tento týden návrat k jádru také Itálie.
Závod s časem
Není divu, že se vážným problémem stává nedostatek výrobních kapacit klíčových komponent jaderných elektráren. Zkrátka nejsou lidi – chybějí zejména špičkoví svářeči, vyškolení na jaderné elektrárny.
Kdyby se teoreticky spustila v Česku letos výroba nového jaderného zařízení, jehož průměrná stavba trvá nejméně 13 let, uvedení do provozu by připadalo v úvahu v roce 2020. Když se začne za rok, zpoždění naskočí možná až na deset let.
České přešlapování a nejednoznačný postoj ve vládě z tohoto hlediska dokážou jediné – prodražit budoucí cenu elektrické energie. Odborníci počítají s tím, že spotřeba elektřiny poroste – za příštích 40 let se spotřeba energie na celém světě zdvojnásobí. Ceny ropy by se mohly vyšvihnout až o 300 procent – donedávna by to sice vypadalo jako poplašná zpráva, dnes už však o chmurné prognóze téměř nikdo nepochybuje. V Česku by tak v roce 2030 mohly být odběry elektřiny až o 35 procent vyšší než dnes.
Jaderná energie je z tohoto hlediska logická alternativa, jak zabezpečit dost elektřiny. Obnovitelné zdroje sice budou tvořit součást energetického mixu, kvůli obrovským nákladům a nepříliš vhodným klimatickým podmínkám ve střední Evropě však nemohou krýt víc než 13 procent potřeby.
Proti těmto prognózám stojí ministr životního prostředí Martin Bursík s tvrzením, že hospodářský růst je možný bez zvyšování spotřeby elektřiny. Pokud má pravdu a prognostikové přehánějí, je výstavba jaderných elektráren obrovské plýtvání zdroji a penězi. Jestli se mýlí, zažije generace nyní zrozených kvůli nedostatku elektřiny bezprecedentní hospodářskou recesi.
Dvě třetiny pro jádro
Většina obyvatel má na tyto otázky poměrně vyhraněný názor, přestože proti jaderné energii nadále vede kampaň řada antijaderných hnutí, např. Jihočeské matky nebo česká pobočka nadnárodního Greenpeace. V Česku si však podle dubnového průzkumu společnosti STEM dvě třetiny lidí myslí, že země by měla dál podporovat rozvoj jaderné energetiky včetně dostavby Temelína. To je nejvíc za poslední tři roky – v červnu 2005 mělo důvěru v energii z jádra jen málo přes 50 procent.
Strach z jádra by však mohl zabránit nastartování projektů, které nejsou zcela zavrhovány ani v baště protijaderného odporu, v Rakousku. Jde o Evropský tlakovodní reaktor, který je kombinací francouzského a německého modelu a vyhovuje bezpečnostním normám obou zemí. Tato jaderná elektrárna III. generace se nyní realizuje ve finském Olkiluotu a francouzském Flamanville.
Jaderná energetika je běh na velmi dlouhou trať. Zhruba od roku 2050 se budou stavět výlučně jaderné elektrárny IV. generace, s uzavřeným palivovým cyklem, tedy schopné zpracovávat i použité palivo. Pokud se tohoto vývoje Česko nezúčastní, přijde o odborníky i nové technologie a sestoupí do druhé, možná až třetí jaderné ligy.
