"To mně se zdá, jako by to bylo před týdnem," zamyslí se nad tokem času starosta Josef Šulc.
Ve vytahaném svetru sedí zaklíněn za stolem obecního úřadu, zatímco dovnitř doléhá stavební ruch.
Hned vedle rychle vyrůstají nové dvojdomky pro sociálně slabé. To už je popovodňová etapa dějin Zálezlic.
Symbol povodně
Budova radnice však stále připomíná charitativní organizaci. Dlouhou chodbu vyplňují regály s plastovými lahvemi, z polic přetéká navlhlé šatstvo a o kus dál se vrší krabice s nesčetnými páry bot.
Starosta ochotně, tak trochu nacvičeně, odpovídá na otázky. Zástupci médií jsou zde vítáni. Však také hrůzná statistická čísla - ze 156 budov voda zničila 119 - přitáhla pozornost a ze Zálezlic se rázem stal symbol letošní povodňové zkázy.
Hlavní "public relations" tu vede Jiří Čížek. Hledá příběhy lidí a nabízí je médiím. To aby se na zálezlické neštěstí nezapomnělo.
Zatím jeho poslední tahák je náhodné objevení původního oltáře ze 17. století v místním kostele během popovodňových oprav.
"Minulý týden nám tu spadl další dům, chcete vidět to místo? Vezmu vás tam," nabízí své služby. A skutečně, tam, kde ještě před pár dny stával dům Pavla Choce s rodinou, je prázdné prostranství.
"A to nám ta ošklivá lžíce bude bourat baráček?" ptaly se děti tatínka, když se demoliční četa chystala zasadit poslední rány u popukaných zdí.
Pavel Choc mluví o ztrátě domu bez emocí a silných slov. Ani na tváři jeho manželky Ludmily se už nekoulejí slzy. Hořký pláč Zálezlické přešel, začínají se usmívat, sice křečovitě, ale nehrají to. Už vědí, co to je sáhnout si na dno svých sil.
Osud je donutil začít nový život bez ohledu na věk a zdraví. "To abych si v padesáti kupovala novou výbavu," vtipkuje Růžena Chocová, maminka Pavla Choce. Bydlí jen kousek od někdejšího synova domu.
I její domov odnesla voda, ale také polovinu hospodářství: krávy, slepice, prasata. S manželem žijí, jako kdyby se vrátili na vesnici o šedesát let zpátky. Bydlí v jedné místnosti hned vedle chléva a zmožená těla myjí venku u sudu.
Ale na místě, kde stával jejich dům, už rostou zdi stavby nové, menší sice, ale opět to bude jejich domov.
Zálezlice nejsou místem bez života. Na hlavní ulici je čilý ruch. Neustále tudy projíždějí bagry s obrovitými chapadly, náklaďáky s cihlami, a vším tím současně kličkují na kluzkém povrchu cyklisté a děti si pouštějí lodičky v bahnitých loužích.
Pro náhodné návštěvníky se hlavně při pohledu proti ostrému slunci naskýtá obraz jako z jiného světa. A také to tady jiný svět je, stejně tak jiný je život zdejších lidí.
"Tak tady stálo asi dvacet domů, všechno je pryč," ukazuje na prostranství za místní autobusovou zastávku s nápisem Zálezlice průvodce Čížek. O kus dál se tyčí kráter domu, jehož zadní část nápor vody vydržela, ale celý předek utrhla. A člověk, který přijel jen na pár hodin, na to beze slov hledí.
Ale Zálezlice nejsou symbolem destrukce, začínají se pomalu z toho všeho bahna a trosek zvedat. Hned zkraje vsi se tyčí jeden z prvních dvou domků, které se od povodní v Zálezlicích postavily. A manželé Pfördnerovi ochotně zvou na návštěvu.
"Je to jiné, ale rychle si zvykáme," říkají. Uvnitř to voní novotou. Také o kus dál se čile staví dům další, celkem jich bude za pár týdnů hotovo sedm.
Raději garáž než dům
Vedle důkazů o síle lidské vůle a solidaritě se projevují i vlastnosti opačné. "Ukázalo se, jaký kdo je," říká prodavačka místního konzumu. Lidé, jimž voda odnesla dům, mohli dohromady od obce, státu a sponzorů dostat čtyři sta tisíc korun.
Zpočátku se radnice snažila kontrolovat, zda obdarovaní využívají peníze skutečně na stavbu nových příbytků. Ale pak s tím přestala, mnozí si raději koupili třeba video nebo hi-fi věž a pak předkládali falešné účty na stavební materiál.
"Anebo je propíjejí v hospodě," poznamenává Čížek. "Tak třeba támhle," ukazuje přes ulici, "dostala rodina od charity buňku, ale jen na rok, a oni si klidně stavějí garáž namísto domu."
Všichni se bojí zimy. Nejen toho, co s narušenými domy udělá mráz, jak vydrží v těžko vytopitelných maringotkách, kde vezmou peníze na úvěry, ale hlavně jak vydrží zkoušená psychika lidí.
"Teď makají od rána do večera, ale v zimě najednou bude čas jít do hospody, pít a zoufat nad osudem," varuje Čížek.
