Na minulé úterý se u mne na poledne objednal pan Denis, Ladislav Verecký. Požádal mne o rozhovor o násilí v rodině. Řekl mi do telefonu, že na toto téma připravuje větší článek, den před tím dělal na stejné téma rozhovor s šéfem pražské mordpaty, policistou pplk. J. Marešem, ode mne šel ještě k mému kolegovi dr. P. Šmolkovi, manželskému poradci.
Ode mne si po půldruhé hodině povídání zavolal taxíka, ale nechal ho dlouho čekat před domem. Znali jsme se dlouho, nesmírně jsem si ho vážil a jeho texty jsem považoval za malé literární skvosty. Byl encyklopedicky vzdělaný, používal vytříbenou češtinu a měl neopakovatelný humor.
Býval vždy roztržitý, rozklepaný, ale tentokrát to bylo na hraně, vypadal velmi špatně, chvěl se, neustále zápasil s diktafonem, hrál si s gumičkou, přecházel od rozhovoru k nezvykle osobním tématům.
Nakonec mi řekl, že ve čtvrtek vyjde jeho rozhovor s polským novinářem Mariuszem Szcziegielem, že ví, že se známe, že nás viděl oba v televizi u Šípa.
A ještě způsobem pro něj dost nezvyklým dodal, že může hrdě říci, že Mariusz je jeho přítel. Já jsem mu nato řekl, že si toho polského novináře také velice vážím, jeho kniha o Češích je skvělá a že mi vyrazil dech jak zná nazpaměť moji nejmilejší báseň, Holanovu Terezku Planetovou.
A Denis se nadechl a spustil "Kraj nemluvný, kraj kamenitý..." a já pak pokračoval, střídali jsme se, jak malí kluci jsme se trumfovali, jak chlapi u mariáše, smáli jsme se tomu.
A já jsem mu pak řekl, no vidíte, a já říkal tomu Szczygielovi, že jsme asi jen dva, co to známe, a teď vidím, že jsme tři. No, pane Mariuszi, tak už jsme zase jen dva. Denise našli na ulici mrtvého.
Ještě si na odchodu ode mne půjčil slovenskou knížku, kterou viděl ležet na stole. Jmenuje se Psychologia vraždy. Slíbil ji vrátit příští úterý v poledne.
Přesně v tu dobu bude mít pohřeb. Asi ji nevrátí. Spolu bychom se smáli a rozuměli Holanovým slovům, že básníka nemůže omluvit nic, ani jeho smrt. Ale setkání s ním bylo pro každého velkým obohacením. Ať mu svítí světlo věčné.
