V jediném centru v Česku, které nabízí komplexní program pomoci nevidomým, ročně přijmou 80 až 90 lidí. Většinou jde o pacienty, kteří přijdou o zrak během života. Nejčastěji následkem komplikací při cukrovce, úrazech či operacích.
Jde o pobytové zařízení s nepřetržitým provozem. Klienti zde stráví minimálně rok, během kterého se učí znovu žít. "Program je rozdělen do tří cyklů," říká ředitelka centra Marie Schifferová. "V první fázi se musí naučit obsluhovat sebe sama. Zahrnuje to výuku základních návyků, učí se orientovat v prostoru, chodit s holí nebo si vyprat a podobně," dodává detaily. Mnoho z klientů zažije po ztrátě zraku šok. Z toho důvodu pracuje v centru psycholog, který jim pomáhá překonat nejtěžší okamžiky, které na slepce útočí.
"Naučíme je Braillovo písmo. Ale na nějaké velké počtení to není. Budou schopni přečíst si nápis ve veřejných budovách," líčí úskalí života ve tmě ředitelka. "Každý se taky musí naučit psát automaticky deseti prsty," přidává nezbytný předpoklad pro zvládnutí dalšího úspěchu, "pomáháme jim nacvičit a rozvíjet další smysly." Sice je na první fázi vyčleněných nějakých pět měsíců, většina klientů ji však opakuje. Nový začátek se tak mnohdy protáhne na jeden rok.
Pakliže se slepec prokouše prvním cyklem, čeká ho další pětiměsíční, během kterého si vyzkouší dovednosti a řemesla, v nichž by mohl nalézt uplatnění. Ne každý je zručný, je proto potřeba vyzkoušet, který z kurzů mu bude vyhovovat. "Nemá smysl, aby se Pražák rekvalifikoval na hrnčíře. Ale pro někoho, kdo žije na malém městě nebo na vsi, to může znamenat úspěch," připomíná Schifferová osud jedné z klientek z Vysočiny, jež si z nově "vystudovaného" oboru vytvořila solidní živnost.
V poslední fázi na klienta čeká samotný rekvalifikační kurz. Na výběr jich mají v Dědině šest. Všechny jsou akreditovány, uchazeč z daného oboru skládá po v průměru dvaceti týdnech intenzivní výuky zkoušku. Je možné vybírat z košíkářství, hrnčířství, drátkařství či se stát masérem. "Naši absolventi rekvalifikačních kurzů najdou uplatnění v 99 % případů," chlubí se ředitelka Schifferová.
Sice dostávají dotace, ale na provoz to obvykle nestačí. Proto klienti platí příspěvek 90 korun na jídlo a den a pobytový ve stejné výši. "Ministerstvo nám sice říká, abychom jej zvedli, ale nedovedu si představit, že by lidé žijící z invalidního důchodu měli a mohli platit víc. Stát by měl podobné aktivity víc podporovat a chápat je jako investici do budoucna," uzavírá Schifferová.
