Celý režim velkého inženýrství a naplánovaného štěstí se po několika desítkách let sesul na padrť. A přišla éra jiná (i s jinými písněmi), jejímž prvotním bohatstvím bylo především to, že věděla, jaká být nechce a ani nesmí. Čas od času z důvodů navýsost ctihodných musí i ona někde něco velkolepého postavit, nebo naopak zbořit. A to je ta nejlepší chvíle pro ni, aby dokázala, že nepoztrácela svůj počáteční vklad. Svou odlišnost od té minulé. Jí opravdu záleží na člověku a jeho štěstí. Svede být ohleduplná ke každému konkrétnímu jedinci. Někdy je to však těžké. Případ vepřína v Letech je zřejmě z této krevní skupiny. Mít prasečák na místě koncentračního tábora (nebo pár metrů od něj), to je zlý sen. A zjevný důvod ke studu našeho národa. Zbourat jej, sebrat zdejším lidem práci, vážně zkomplikovat veškeré tržní vztahy v oblasti, to je zase zlý sen místních obyvatel. A nejen jich. Nejde jen o jedno dvě zemědělská stavení, ale o celý rozsáhlý komplex. Je možné jeho likvidaci provést šetrně a nahraditelně? Patrně sotva. Seberozhodnější a sebeschopnější ministr nás nepřesvědčí, že tento úkol se zvládne bez ztráty hvězdičky. Bez něčího strádání. Takže co zbývá? Rozhodnout se pro menší zlo. Jeho volba není snadná, jak se ukazuje. A zvolené řešení pak provést s vědomím, že je to prověrka celého současného režimu vládnutí a jeho stylu. Čím ohleduplněji ke všem zúčastněným (i k těm mrtvým) se podaří jej realizovat, tím dospělejší naše demokracie je. Vymezí také naši vzdálenost od myšlení časů budovatelských písní. Jedním z nabízených menších zel je údajný kompromis.
Vepřín nechat stát, kde je, a pouze jej odstínit od památníku. I taková varianta ne všechny uspokojí. Přesto za její realizaci se přimlouvá kromě ostatních důvodů také jeden svérázný: prasečák by totiž na tragickém místě působil jako výstraha úpadku lidské civilizace, která svolila na pohřebištích svých spoluobčanů stavět své velkovýkrmny. Jako připomínka, že tuto zemi v tomto století potkaly hned dvě éry, ve kterých úcta k lidskému životu nebyla hodnotou nejcennější.
Vepřín nechat stát, kde je, a pouze jej odstínit od památníku. I taková varianta ne všechny uspokojí. Přesto za její realizaci se přimlouvá kromě ostatních důvodů také jeden svérázný: prasečák by totiž na tragickém místě působil jako výstraha úpadku lidské civilizace, která svolila na pohřebištích svých spoluobčanů stavět své velkovýkrmny. Jako připomínka, že tuto zemi v tomto století potkaly hned dvě éry, ve kterých úcta k lidskému životu nebyla hodnotou nejcennější.
