"Takhle tu čekávám často, protože první část večera trávím v levnějších hospodách," vypráví třiadvacetiletý učitel Libor Hruška. Skladbám z osmé dekády příliš neholduje, celou akci bere hlavně jako šanci poznat nové lidi. "Tady jde spíš o předvádění vyzývavých výstřihů a bicepsů než o písničky," myslí si.
I Neumann ví, že se jeho akcím říká největší seznamka v Praze. "Ale stojím si za tím, že většina pouštěných skladeb je kvalitních," říká majitel několika tisícovek videoklipů.
Diskžokejem je už od roku 1983. Vždy mu bylo líto, že lidé znají spoustu písní, ke kterým nikdy neviděli klipy, a proto v Music Baru před čtyřmi lety poprvé uspořádal večírek zaměřený na osmdesátá léta. Originálním nápadem tak zaplnil mezeru v pražské kulturní nabídce.
Ke své práci přistupuje psychologicky: "Když vymýšlím dramaturgii, dávám pozor, aby party gradovala. Skladby, na které se těžko tančí, pouštím hned v první hodině, nad ránem se zase hodí ploužáky." Okolo půlnoci jsou židle skutečně prázdné a v sále tělo na těle, po velkých hitech přichází na řadu ještě větší, desítky lidí se vlní dokonce i na balkonech.
Jsou to teenageři, ale také manželé ve středních letech, kteří si přišli zavzpomínat. Neumann dávno zjistil, že jeho posluchači stojí hlavně o střední proud, vždyť jednoznačně největší ohlas mívá ohraná píseň The Final Countdown skupiny Europe.
"Zpočátku jsem se pokoušel experimentovat, hrát neznámé kapely, ale to mělo ohlas, jen když přišla správná skupinka lidí," vzpomíná. Tvorbě The Cure nebo Joy Division proto dává víc prostoru na podobných akcích, které se konají každý pátek ve smíchovském Futuru.
V Music Baru se koná ještě jeden pořad pro pamětníky, úterní taneční večer spolku Písnička, na kterém se hraje český pop z šedesátých let. "Na osmdesátá léta se chodí víc, jsou bližší mladé generaci, která tráví večery v klubech," tvrdí zaměstnankyně Lucerna Music Baru Barbora Jarolímková.
 Diskžokej Jiří Neumann dávno zjistil, že jeho posluchači stojí hlavně o střední proud (28. 11. 2000). |
