Mladá Ukrajinka na hraničním přechodu Siret v Rumunsku (16. března 2022)
Odjeli jsme jen s kufrem. Dnes se o nás postarám
Alina Čuriková je počítačová specialistka a do České republiky přišla z Charkova. S manželem a třemi dětmi žijí v Ostravě, kde také pracuje ve svém oboru.
„Jsem ráda, že jsem tady našla práci jako na Ukrajině. Svým zaměřením jsem ekonomka, ale většinu své kariéry jsem se pohybovala právě v oblasti IT. Mám dvě vzdělání – magisterské v oboru mezinárodních ekonomických vztahů a překladatelství v angličtině. Při práci hodně komunikuji s lidmi z celého světa. Často jsou to profesionálové extra třídy,“ popisuje Alina Čuriková.
Mám velké štěstí, že potkávám dobré lidi. I když na mě už jiní křičeli: Vrať se domů, Ukrajinko!
Alina Čuriková
Dnes si nemá důvod stěžovat, protože její práce patří mezi ty velmi dobře placené. Ale nebylo tomu tak od začátku.
„Prvních několik měsíců jsem byla odkázána na pomoc. Z domova jsme odjížděli jen s jedním kufrem s potřebnými věcmi a teplými dekami. Byly to těžké časy. Když jsem se adaptovala na nový život, o pomoc jsem už nežádala. Potřebují ji jiní lidé, třeba ti, kteří neumějí jazyky, nemají pracovní příležitosti, mají zdravotní omezení, vychovávají sami děti. Můj manžel mohl přijet, protože máme právě tři děti,“ vysvětluje Alina (Ukrajinci se třemi a více dětmi nemusejí na frontu – pozn. red.).
Rodina bydlí v pronajatém bytě, který zprvu platili i díky státnímu příspěvku na bydlení, ale teď už jej nepotřebují. „Nejdříve jsme dostávali příspěvek na bydlení, ale teď už ho platíme ze svého,“ řekla Alina a pochvaluje si život v Česku.
Polovina uprchlíků žije pod hranicí chudoby, další mohou přibývat, varují neziskovky |
Zejména kvalitní medicínu a možnosti pro děti nebo bezpečnost. „Po domově se mi hodně stýská. Chybí mi tu vlastní bydlení, vlastní byt. Je těžké si uvědomit, že jsem tu bez domova. Mám ale velké štěstí, že potkávám dobré lidi. I když za téměř dva roky života v Česku se staly různé věci. Třeba na mne zezadu křičeli: Vrať se domů, Ukrajinko! Můj obecný dojem z Čechů je, že jsou to milí, rodinně orientovaní a nekonfliktní lidé,“ vypráví.
Alina přiznává, že je na sebe hrdá. „Dokážu zabezpečit rodinu a nejsem na nikom závislá. Mám vzdělání a odhodlání. Moje práce nevyžaduje fyzickou námahu. Ale zároveň je to konkurenční odvětví, kde se musíte pořád snažit, neustále se rozvíjet, učit se novým věcem, přijímat výzvy,“ dodává.
Protivzdušná obrana Kyjeva zasahuje proti ruským střelám. (2. ledna 2024)
Jsme zpátky v Kyjevě. Podnikám a nelituji
Julija Geraščenko se na rozdíl od jiných už vrátila zpátky na Ukrajinu. Do Kyjeva.
„Z České republiky jsme odjeli loni v září. Žili jsme zde v jednom bytě něco přes rok s dcerou a mými rodiči, kterým je 65 a 64 let. Dostávali jsme příspěvek. Byt nám platil stát, já jsem kvůli péči o malou dceru nemohla pracovat a rodiče v tomto věku už do práce chodit nemohli. V červenci byly příspěvky sníženy a museli jsme začít platit byt sami. Vrátili jsme se,“ řekla Julija.
Uprchlíci od státu dostali přes 16 miliard. Podle ministrů je vrací na daních |
V Kyjevě pracuje jako kosmetička. „S kamarádkou jsem si otevřela kosmetický salon a začala přijímat klienty. Dcera nastoupila do 1. třídy a já jsem si moc přála, aby to bylo na Ukrajině. Žijeme si dobře, máme vlastní byt, manželovi rodiče jsou poblíž,“ míní Julija.
Polina Kokina, ukrajinská studentka. Ostrava, 21.2.2024.
Smáli se mi a uráželi mě. Těším se domů
Polině Kokině je patnáct let a do Česka přijela stejně jako tisíce dalších ukrajinských dětí bez znalosti jediného českého slova. Dnes studuje na gymnáziu a obstojně se česky domluví. „Učitelé jsou otevření pomoci, když bylo potřeba, dali mi i hodinu navíc. A ještě zdarma,“ vypráví.
Ve třídě, do které chodí, je jediná Ukrajinka. Dnes už to pro ni problém není, protože si kamarády nalezla mezi Čechy, ale začátky byly drsné. „Někteří Češi se mi smáli, uráželi mne, že jsem Ukrajinka... Zároveň mi ale většina hodně pomáhala,“ popisuje.
Asi se nikdy nebudu cítit plnohodnotnou součástí české společnosti.
Polina Kokina
„Mně osobně pomohla znalost angličtiny, kdy jsem alespoň mohla komunikovat a najít spolužáky s podobnými zájmy,“ vypráví Polina. Asi po roce už se dokázala domluvit plynule česky.
„Ale stále se kvůli rozdílnosti mentalit necítím dobře a asi se nikdy nebudu cítit plnohodnotnou součástí české společnosti, nicméně to je spíše o mých vnitřních pocitech,“ vypráví Polina.
Na gymnáziu se v současné době učí průměrně, tedy s trojkami. Je to ale i proto, že kromě učení chodí ještě pracovat – pomáhá v centru pomoci při integraci Ukrajinců, a to hlavně teenagerům ve věku od patnácti do jedenadvaceti let. „Pořádám různé akce, organizuji skupiny pro setkání s psychologem, učím angličtinu a mám mnoho dalších aktivit,“ popisuje.
Z uprchlíků budou bezdomovci, varuje sdružení kvůli změně příspěvku na bydlení |
I když by člověk čekal, že mladá dívka si na nové prostředí nejsnáze zvykne, Polina Kokina sní o tom, že se na Ukrajinu vrátí. „Pořád je to domov a pro mě tam byl život lepší a příjemnější. I ukrajinský systém studia se mi líbí více, nicméně v tuto chvíli chci studovat ukrajinskou školu online a dostat se na studium matematiky a fyziky na českou univerzitu. Hned pak se vrátím domů,“ doplňuje.
Dispečerce se nedaří, živí se jako kuchařka
Irina Koval pracovala na Ukrajině jako dispečerka vlakové dopravy. Když kvůli válce utekla s dcerou z Dněprodzeržinska, našla si práci jako pomocná kuchařka. A i proto je její život více než tvrdý a příliš se jí nedaří. Musí otáčet každou korunu, než něco koupí.
„Žijeme velmi skromně a prakticky na všem šetříme. Potraviny kupujeme jen se slevou. Nekupujeme si nové oblečení, používáme jen second handy. Když jsme přišly v dubnu 2022, bydlely jsme půl roku v ubytovně Červeného kříže. Češi nám pomáhali jídlem i penězi,“ děkuje Irina.
Původně byla v Česku i s maminkou, která tu ale zemřela. „Byla na invalidním vozíku. Po ubytovně jsme se přestěhovaly do centra Ostravy, blíž k nemocnicím, aby bylo snazší tam maminku odvézt. Po její smrti jsme dostaly českou sociální pracovnici, která nám pomáhá. Dává nám informace, kde můžeme dostat zdarma jídlo, pomohla mi i s napsáním životopisu,“ popisuje Irina Koval.
Setrvání uprchlíků podporuje půlka Čechů. Většinu jejich příchod neovlivnil |
Přiznává, že má v Česku těžký život. „Mám malý plat a těžkou práci. Hodně utratíme za nájem bytu, léky, internet, telefon, zubní ošetření. Z Ukrajiny nám nikdo nepomáhá, i když tam stále zůstává můj bývalý manžel, se kterým jsme se rozvedli. Dceři nic neposílá, jen o některých svátcích, a to ještě velmi málo,“ popisuje Irina.
Sehnat si lepší a lépe placenou práci je pro ni teď nemožné protože jí příliš nejde naučit se češtinu. „Chodím na bezplatné kurzy, když mám volno, ale to nestačí. Ve svém oboru bych si samozřejmě mohla vydělat více, ale to je také nemožné. Abych mohla začít pracovat na dráze, musela bych si udělat rekvalifikační kurz, znovu studovat a nepracovat, tak to není možné. Na to peníze nemáme a já ani znalost češtiny,“ doplňuje Irina Koval.
Trosky kostela v Záporoží upomínají na to, že než Rusko zaútočilo, byla Ukrajina 80. nejmírumilovnější zemí světa.
Kadeřnice našla v Česku partnera
Natalja Klimenko přišla do České republiky ze Záporoží spolu se svou pětadvacetiletou dcerou. Na Ukrajině pracovala jako kadeřnice a i tady se velmi rychle také uchytila. A co víc, roky rozvedená žena si v Česku nalezla přítele, se kterým žije.
„Práci v kadeřnickém salonu jsem dostala téměř hned. S manželem, který zůstal na Ukrajině, jsem roky rozvedená a žiju tak s českým přítelem v jeho bytě, dcera je v podnájmu ve svém bytě,“ popisuje Natalja Klimenko.
Udělám vše pro to, aby Ukrajina válku vyhrála, řekl Rakušan a sklidil potlesk |
Se svým partnerem se seznámila přes sociální sítě. Na těch zmínila, že už nežije v Záporoží, ale v Ostravě. „Začalo mi psát mnoho českých mužů. Včetně mého přítele. Psali jsme si a pak jsme se sešli v kavárně, komunikovali a bylo to,“ vypráví Natalja.
Z příbuzných zná jen partnerovu mladší dceru, zbytek rodiny ne. Překvapivě ani jeho rodiče. „Já i on hodně pracujeme a neměla jsem čas se s nimi seznámit, a upřímně řečeno, ani příliš nechci kvůli jazykové bariéře. Rozumím dobře, ale hůře mluvím,“ vypráví.
Česko jí přirostlo k srdci, a to tak, že plánuje, že zde zůstane. „Jsem tu jako doma, nemám pocit, že jsem z jiné země nebo že jsem tu cizí. Jen ta jazyková bariéra. S tou mi ale samozřejmě pomáhá můj muž, se kterým plánujeme brzy svatbu,“ dodala.
Ruské drony zasáhly obytnou budovu v ukrajinském Dnipru. (23. února 2024)
Přijel už před válkou. Posílá peníze matce
Týden před začátkem války přijel do Pardubic za prací Sergej Kučajev. Tento Ukrajinec už v Česku předtím roky pracoval. Stejně jako v předchozích letech čekal, že vydělá peníze a vrátí se domů do města Dnipro. Jenže místo toho zavolal manželce, ať okamžitě sbalí dceru, nejnutnější věci a přijedou za ním.
„Na Ukrajině ale panovala panika a naprostý zmatek, takže přijely až po dvou týdnech. Dobrovolníci i obyčejní Češi nám velmi pomohli. Všichni byli velmi chápaví. Pomohli nám s oblečením, jídlem a všemi potřebnými dokumenty. Bylo příjemné cítit, že nejsme sami, že cítíme podporu a pomoc,“ popisuje Sergej.
Výhře Ukrajiny věří už jen deset procent Evropanů, uprchlíky vidí jako příležitost |
V Česku se rodina rychle uchytila. Pronajala si byt, dcera začala chodit do místní základní školy, Sergej začal pracovat na stavbách, jeho žena si práci našla během pár dnů. „Oba s manželkou pracujeme, našla práci v restauraci jako pomocná kuchařka, koupili jsme si i auto,“ vypráví Sergej.
Zatím neví, jestli se jednou vrátí na Ukrajinu. Trápí jej, že v zemi zmítané válkou zůstaly jeho maminka a babička. „Nechtějí odjet a já za nimi nemůžu. Kdybych přijel na Ukrajinu, nepustí mě zpátky přes hranice a pošlou mě do války. Moji příbuzní samozřejmě potřebují mou pomoc, ale já jim pomáhám jen penězi, které jim pravidelně posílám,“ popisuje Sergej.
Masarykovo náměstí v Ostravě.
Všeho máme dost. I byt v dobré čtvrti
Narychlo utíkala za manželem těsně po ruské invazi i Irina Andrejevova, která přišla se dvěma malými dětmi. Její manžel pracoval v Česku 18 let a od roku 2022 je tu nastálo, na Ukrajinu se nechce vracet. Když začala válka, Irina sbalila malé děti a okamžitě vyrazila za ním.
Lidé nadhodnocují skutečnou pomoc uprchlíkům a chtějí rychlý konec války |
„Manžel bydlel na ubytovně, kde bydleli jen muži, a my jsme se rozhodli pronajmout si byt zvlášť, abychom mohli žít jako rodina společně. V tomto bytě jsme bydleli měsíc a pak jsme se přestěhovali do trvalého bydlení v centru Ostravy, které nám pomohl najít manželův známý,“ vypráví Andrejevova.
„Češi nám nabídli pomoc s jídlem a oblečením, ale nevyužili jsme ji. Mysleli jsme si, že jsou lidé, kteří ji opravdu potřebují víc. Máme byt 2+1 po rekonstrukci v dobré čtvrti. Už je to rok, co nebereme žádnou pomoc, a jsme na to pyšní. Manžel pracuje, nejsme na nikom závislí. Všeho máme dost,“ pokračuje Andrejevova.
Naděžda Gluščenko, ukrajinská doktorka medicínských věd. Ostrava, 20.2.2024.
Vědkyně může dělat svůj obor i v Ostravě
Naděžda Gluščenko byla doktorkou medicínských věd na katedře biofyziky, biochemie, farmakologie a biomolekulárního inženýrství na Státní univerzitě v Sumách na Ukrajině. Žije v Ostravě se svou patnáctiletou dcerou a nyní vyučuje farmakologii na Ostravské univerzitě.
„Když začala válka, můj muž se bez váhání rozhodl, že bude bránit Ukrajinu, a já jsem se s kufrem a třináctiletou dcerou vydala 13. března 2022 přes Lvov do Ostravy. Byla jsem šokována, jak nám obyčejní Češi poskytovali nejrůznější pomoc. S dcerou jsme se okamžitě začaly intenzivně učit česky, abych si našla práci a ona mohla chodit do české školy,“ vypráví.
Byla jsem šokována, jak nám obyčejní Češi poskytovali nejrůznější pomoc.
Naděžda Gluščenko
Když přišla na úřad práce, dostala kontakt na Ostravskou univerzitu. Hned v dubnu šla na pohovor. „Anglicky jsme si povídali i o mé ukrajinské univerzitě, která aktivně zaváděla evropské postupy ve výuce farmakologie. Například jsem byla účastníkem výměnného programu ERASMUS+ na katedře farmakologie a klinické neurologie na univerzitě ve švédském městě Umea,“ popisuje Naděžda.
„Byla mi nabídnuta výuka angličtiny pro zahraniční studenty od začátku akademického roku, tedy od září 2022, na hodinový úvazek. Tato nabídka mi dodala víru v samu sebe, protože jsem chtěla být užitečná zemi, která Ukrajině pomáhá, jak jen může. Zároveň jsem se dál učila česky, což mi dalo možnost podepsat smlouvu na rok jako asistent a od února 2023 učit české studenty farmakologii,“ popisuje Gluščenko.
Pavel vystoupí na shromáždění k Ukrajině, pomoc nevládek byla zatím 7 miliard |
Naděžda pomáhá i jinak. Je regionální koordinátorkou projektu na podporu zdraví Ukrajinců. Organizuje aktivity pro děti i dospělé v Ostravě, Havířově, Frýdku–Místku nebo třeba Karviné. „To, že mám práci a dělám něco, co mě baví, mi pomáhá psychicky. Nepropadám beznaději, mám dobré bydlení a práci a realizuji se v něčem, co mi přináší radost,“ dodává.
