Jak je na tom teď váš syn? (Petra má z prvního manželství, pozn. red.)
Je stabilizovaný, po tělesné stránce z toho vyvázl poměrně dobře. Má polámané ruce, nohy, poraněnou páteř. Bude to asi chtít rehabilitaci, povleče se to dlouho.
Hůř je na tom asi duševně...
Psychicky je úplně v háji. Stále opakuje, že tam měl zemřít. Pokud se dostane z nemocnice, vezme si život. Toto nemůže přežít, až se postaví na nohy a najde volné okno, skočí z něj nebo si něco udělá. Vím to já, ví to táta. To bude další katastrofa, manžel je z toho hotový, už má deset kilo dole.
Ví váš syn, co všechno se stalo?
Pořád se mě ptá, kdo umřel, jak umřel, strašně mu je líto zejména toho chlapečka. Noviny mu nenosíme, ale donesli mu je kolegové, je v obraze.
Pokládá se za viníka?
Cítí se vinen od začátku, i proto tam chtěl zemřít. Zablekotá sotva tři souvislá slova, je akorát tak na ten skok z okna... Je strýčkem také šestiletého chlapečka, takže si dost dobře dokáže představit, komu způsobil smrt.
Bavili jste se spolu o okamžicích před srážkou?
Něco málo k tomu řekl. Prý věřil, že tam umře, ale brzdil, aby zachránil ty lidi. Snažil se brzdit do poslední chvíle. Ale zkrátka to nevyšlo.
Na první pohled na vás není poznat, jaké trauma v těchto dnech zažíváte, občas se i zasmějete.
To je jen tím, že jste mě neviděl dříve. Jsem teď pořád ubrečená, takže mám nateklé oči, vypadám úplně jinak než do minulého týdne. A že se občas usměju, to je jen díky tomu, že mám v sobě deset neurolů a dvě piva, takže jsem grogy.
Co v posledním týdnu prožíváte?
Jsem zarmoucená, že mám syna ve srabu a že v těch tramvajích zůstali tři mrtví. Je mi těch lidí strašně líto a nedá se to omluvit. Bohužel jsme všichni jen lidi, opravdu každý může selhat. On to nechtěl udělat, chápete to? Kdo by tohle chtěl udělat? Svým způsobem se taky stal obětí nehody. Udělal chybu, ale přece se to může stát komukoliv cestou v autě, mně i vám.
Jeho chyba však měla fatální následky...
Uvědomujeme si, že je to strašlivé neštěstí, a je nám to hrozně líto. Ale nedá se to vrátit zpátky. Chtěla bych za celou rodinu včetně syna vyjádřit všem pozůstalým soustrast.
Jako jedna z prvních jste přijela na policii do Nového Jičína vyzvednout Petrovu tašku, kterou měl u sebe v tramvaji. Jak na vás působila sbírka nalezených věcí?
Viděla jsem tam ty botičky po zemřelém chlapečkovi a totálně mě to smetlo. Mám stejně starého vnuka, takže jsem si to živě představila. Je to úplná hrůza, nedá se to ani popsat.
Nesnažil se Petr opustit kabinu, podobně jako protijedoucí kolega?
Nevyskočil ven, zůstal sedět na svém místě. Říkal mi, já nemám pud sebezáchovy, já jsem chtěl ty lidi zachránit. Seděl jsem, držel brzdu, bylo mi jedno, že umřu, hlavně ať zachráním lidi.
Myslíte, že mu v tu chvíli došlo, že předtím udělal chybu?
Ano. A chtěl ji napravit i za cenu své smrti. Záchranářům potom řekl, že chce jet do nemocnice až poslední, nejdříve ať odvezou všechny lidi. Byl při vědomí, odletěl vrtulníkem.
Snažil se svůj osudový omyl nějak vysvětlit?
Sám neví, proč se to stalo. Asi nějaký zkrat. Měl poslední jízdu před volným víkendem. Ale doslechla jsem se, že prý slyšel, že v Porubě vyhořela tramvaj, a domníval se, že je to ta, která měla jet proti němu. A že tudíž žádná nepřijede a on má volnou cestu. Ve skutečnosti vyhořela jiná tramvaj a ta druhá proti němu normálně jela, akorát měla zpoždění.
Jak na vás syn reaguje, když k němu přijdete na návštěvu?
Jezdíme za ním denně. Když přijdeme, směje se, ale vím, že uvnitř to tak není. Je na prášcích, takže je úplně mimo. Znám ho, když se směje, maskuje nějaký problém. Ten je teď v jeho nitru. A bojím se, že až se postaví na nohy, skočí z okna nebo si něco udělá. Raději se zabije, než aby se nechal zavřít.
S jakými reakcemi okolí se setkáváte?
Absolutně to nedovedu pochopit, ale vesměs s kladnými. Myslela jsem si, že ho každý bude po takové katastrofě odsuzovat, syn se zase bál, že ho přijde zabít někdo z rodin obětí. Místo toho nám chodí dopisy od jiných řidičů, které jsou vůči synovi tak krásné. Vyjadřují mu účast a nabízejí pomoc. Ani dědeček toho mrtvého kluka prý vůbec neodsuzuje řidiče. Vážně tu solidaritu nedovedu pochopit.
Chodí za Petrem hodně návštěv?
Byli u něj nejen kolegové od tramvají, ale přišel i řidič autobusu. Přinesl mu plnou tašku věcí a řekl: "Ty mě sice neznáš, ale vozil jsi mě do práce. Vím, co se ti přihodilo, a přeju ti všechno nejlepší." Ze synova pokoje se stalo doslova hračkářství, lidé mu donesli slony s chobotem nahoru nebo hrochy, protože se Hroch jmenuje.
Co si myslíte o míře jeho viny?
Syn má svůj podíl na nehodě, vjel, kam neměl. Ale nebyl první, komu se to stalo. Na té trase už tramvaje vyjely proti sobě tolikrát a Dopravní podnik to dobře věděl, ale tutlal to a nevzal si z toho ponaučení. Se zabezpečením trati se čekalo, až se stane něco vážného. Je to ze strany Dopravního podniku neskutečně hnusné. Kdyby tam byla pořádná signalizace, k ničemu takovému nemohlo dojít.
Mluvil někdy Petr o této trase?
Často říkal, že když na této lince jezdí, tak z toho má strach.
Cítíte se jako rodina obětí liknavosti Dopravního podniku?
Rozhodně! A nejradši bych na něj podala žalobu za odkládání zabezpečení trati. Teprve když náš syn udělal tu osudovou chybu a tři lidi tam zemřeli, začalo se něco dít. Výmluvy, že to doposud nešlo z finančních důvodů, jsou naprosto nesmyslné, protože teď budou kromě toho ještě muset vyplácet odškodné. Nebylo lepší dříve nešetřit na bezpečnosti a takové nehodě zabránit?
Jaké má Petr vzdělání?
Základku dělal v pohodě na jedničky. V pubertě ale nastal zlom, začal blbnout a chodil za školu. Ve třetím ročníku telekomunikačního učiliště vypadl, šel na zámečníka a po dvou letech se situace opakovala. Maturitu tedy nemá a vyučený taky není. Ale to neznamená, že by byl hloupý, naopak. Udělal si kurz na zdravotníka, byl v tom šikovný.
Pracoval vůbec před nástupem do Dopravního podniku?
Ne, řízení tramvaje bylo jeho první zaměstnání. Chtěl raději řídit autobus, ale to prý je komplikovanější, tak začal s tramvajemi a na autobusy se chtěl vyškolit později.
