Právě traktory jezdí také zaměstnanci zdejší firmy Oseva, kteří si dobrovolně natahovali cestu, když jezdili krmit dobytek. Desetikilometrovou pouť s pasažéry traktoristé však neabsolvovali po neprůjezdné silnici, nýbrž polem.
"Přes pole to bylo mnohem lepší, protože sníh byl odvátý pryč. Jen místy se museli traktoristé vypořádat se závějemi. Naopak silnice byly zaváté téměř neustále," popisuje zdravotní sestra Božena Jurišová.
Cesta do práce polními pláněmi se tak změnila v jedno velké dobrodružství. Sněžení a silný vítr leckdy stahoval viditelnost jen na několik metrů a traktoristé vděčili jen neomylnému orientačnímu smyslu za to, že neskončili v blízkém Polsku nebo zase hlouběji ve vnitrozemí.
"Bylo to nepohodlné, sotva jsme se dokázaly udržet, jak to vevnitř strašně hrkalo. Taky jsme dojížděly řádně promrzlé. Vypadá to jako velké dobrodružství, ale nám moc do smíchu nebylo," vypráví Jurišová.
Traktoristům Františku Malinkovi a Rostislavu Sokolovi děkují. I za své svěřence. Bez nich by se mezi duševně nemocnými pacienty ocitly také na několik dnů a nemohli jim tak při nejlepší vůli po celou dobu poskytnout péči.
"Člověka vyčerpá i běžná směna, natož celý den. Být zde bez odpočinku ještě déle, to se dá jen těžko představit," říká Jurišová.
I tak se některé dny směny vystřídaly až po čtyřiadvaceti hodinách. Nejhůř bylo v den, kdy Ježíšek nosí dárky. "Kolegyně, které měly být na Štědrý den doma, měly tu smůlu. Dostaly se domů až odpoledne na Boží hod," říká Jurišová.
Traktoristé vozili za prací do léčebny i kuchařky. Hana Todoranová si cestu traktorem "vychutnávala" od pátku 21. prosince každý den. I na Štěpána. "Doufám, že už to nebude trvat dlouho. Autobusem je to přece jen pohodlnější," míní Todoranová.
