U nás čtyři zákonodárci drží dobrovolně dietu. Zkoušejí, jak se najíst za čtyři a půl tisíce korun.
Tolik zbývá z životního minima po odečtení peněz na pojištění a nájem. Nyní je na místě se pohoršit. Vždyť je to jenom hra!
Ti lidé určitě mají připojištění a hypotéky, což chudák nemá. A i kdyby neměli, budou přece v úplně jiné situaci než skutečný chuďas.
Stejně to však nevydrží! Budou potají večer vyžírat ledničky nebo si nechají přinést zbytky kachny od kolegy z parlamentního bufetu. Vtipálek by dodal: Proč zbytky. Při jejich cenách se za čtyři a půl tisíce královsky nají celá rodina!
Člověk vážnější až škarohlídský naopak řekne: Je to urážka skutečně chudých lidí! Tyto výčitky ovšem nejsou na místě. Chtít po hře, aby to nebyla hra, je pokrytecké. Samozřejmě, že poslanci a senátoři nejsou na mizině. Samozřejmě dobrovolnou dietou nikomu nepomohou a samozřejmě toto všechno vědí.
Otázka stojí jinak. Má taková hra smysl? A odpověď zní - ano. Nemusíme chodit až do Babylonu a Říma, abychom našli příklady, že vytržení z denní rutiny, snaha pohlédnout na sebe jinak a s odstupem je kladná. Čím jiným byly křesťanské postní pátky?
Moderní člověk to považuje (částečně právem) za šaškárnu a pokrytectví. Jeho rutinní blahobyt pak trvá sedm dnů v týdnu a dvaapadesát týdnů v roce.
Čtyři zákonodárci zkusí na měsíc jiný způsob života. Možná, že na konci dobrovolné diety jim dojde, proč až dosud připomínali oni i jejich kolegové řadě normálních občanů termity. Možná se zamyslí nad tím, zda jsou nutné všechny náhrady cestovného, ošatného a mluvného pro všechny předsedy a podpředsedy všech podvýborů a podpodvýborů.
A dokonce (to už chceme opravdu hodně) se zamyslí i nad tím, co udělat pro to, aby život o žebrotě byl jen a pouze hrou pokud možno pro všechny.
