Rozložené šiky nepřátel
Podivné je, že se v posledním půlstoletí tato fascinace rozšířila o politickou říši. Britové časem přišli na chuť trvanlivým politickým i konstitučním monarchům, čímž máme na mysli dlouhá období vlády jedné strany.
Po třinácti letech konzervativců za Churchilla, Edena, Macmillana a Douglase-Homea následovalo patnáct let labouristické vlády Wilsonovy a Callaghanovy, již pouze nakrátko přerušilo mezivládí Heathovo.
Pak přišlo 18 let Thatcherové a Majora.
A nyní to vypadá, že nová Labour Tonyho Blaira získá i třetí funkční období a možná dokonce čtvrté – tak rozložené jsou šiky jejích nepřátel.
Svrchovanost krále Tonyho je pozoruhodnější, když uvážíme, jak je mezi lidmi neoblíbený. Když se v roce 1997 poprvé ujal moci, nazval jej válečník staré Labour Denis Healey "princeznou Dianou politiky", čímž neodkazoval na křehkost princezny, nýbrž na její neuhasitelnou popularitu.
Dnes už Blair není ani tak princeznou Dianou, jako spíš princem Charlesem – nevrlým doktrinářem, který ztratil kontakt se společností.
Kluzký úhoř Blair
Kdo je Tony Blair? Jeho masku známe – chlapecky zářivý obličej jeho raného období, ďábelský lesk v očích během jeho předválečné éry, pochmurnější, ustaranější výraz posledních dní – je však překvapivé, že i po osmi letech v sídle premiéra na Downing Street 10 zůstává jaksi záhadou, svými postoji neustále překvapuje, podobně jako posel Lewise Carrolla, který "poskakuje nahoru a dolů, svíjí se jako úhoř", jeho pravá povaha je kluzká a těžko odhadnutelná.
Od začátku jsme věděli o jeho jisté posedlosti mít věci pod kontrolou, která se kombinuje se špetkou oportunismu. Věděli jsme také, že ztělesňuje protiklad: vůdce demokratické socialistické strany, který nikdy nepoužil slovo "socialismus".
V únoru 1998 jsem byl pozván na večeři v Chequers, Blairově venkovském sídle. Když jsem zaslechl, jak zvyšuje hlas a mluví o svobodě, pomyslel jsem si: "To mě zajímá," a začal jsem pozorně naslouchat.
Za chvilku jsem si uvědomil, že mluví o svobodě trhu, a to s pomocí výrazů, jež by použil spíše konzervativní předseda vlády, ale nikdy před ním by tak neučinil labouristický vůdce. Ale tou dobou jsme ještě s novou Labour prožívali líbánky a vzpomínka na vítězství z roku 1997 byla stále živá.
"No nic," řekl jsem si, "není to jen slušný člověk, ale je také schopný a nikdo není dokonalý." Blairova aktiva byla následující: slušnost, důvěryhodnost, způsobilost.
Jeho hodnocení v prvních dvou bodech utrpělo vážné škody. Ale pokud to není slušný Tony, kterému lze věřit, kdo je to tedy? V očích mnoha dřívějších stoupenců je to člověk odpovědný za rozpoutání války na základě chabé lži. Navíc drze zapíral, když argumenty proti jeho rozhodnutí nabíraly na síle. Moci se držel i v době, kdy by mnozí jeho předchůdci dávno rezignovali.
Popová hvězda
Až to bolí, když si dnes vzpomeneme na opojné dny "Cool Britannia", kdy se kolem Downing Street rozléval slavnostní lesk přelomu tisíciletí s bulvárními odstíny. Aura pop-hvězdy fungovala i v zahraničí: když v roce 1997 Blair pobýval v Moskvě a projel se metrem, křičely ruské školačky jako v době beatlemanie 60. let. A když The Economist psal o prvním Blairově povolebním sjezdu, citoval bezejmenného pozorovatele, který prohlásil: "Klidně by teď mohl oznámit zabíjení nemluvňátek a lidé mu budou stejně vestoje tleskat." Blair nakonec nařídil zabíjení, ale nikdo už nevstává, aby mu aplaudoval.
A stále zůstává tajemstvím, proč přistoupil na Bushovu válku? Proč nevyžadoval, aby se zbrojním inspektorům OSN umožnilo pokračovat v práci a aby se ustavila skutečná protisaddámovská koalice, která by – pokud by se jí dal čas – určitě vznikla? Nač ten spěch? Proč se připojil k Bushovu unilateralismu a Wolfowitzově agendě založené na ideologii? Bylo to proto, že s Bushem sdílí hlubokou náboženskou víru, takže se dohodli na nové křížové výpravě? Ne, to je příliš jednoduché. Bylo to proto, že věřil chybným zpravodajským informacím? Ne, to není věrohodné, neboť jeho lidé je vydatně promasírovali, aby válku ospravedlnili.
Soucit a lítost
Bývalý poradce prezidenta Clintona mi to nedávno vysvětlil takhle: "Zaprodal svou duši ďáblu, aniž se obtěžoval získat něco na oplátku." Je to téměř tragický pohled: Blair udělal špatnou věc, protože věřil v její správnost, a obětoval svoje dobré jméno nadarmo – puritánský Faust odsouzený do pekla, aniž nejprve aspoň okusil pozemských radostí.
Až by člověk s takovou osobou soucítil, ale bylo by to o poznání jednodušší, kdyby Blair prokázal nějakou lítost.
Britskou, stejně jako americkou politiku po 11. září a po válce v Iráku charakterizují vládní útoky na občanské svobody, a pokud program i v tom nejmenším naznačí pokračování těchto útoků, pak by se měli odvrátit i celoživotní voliči labouristů.
Posedlost ovládáním
Když například program znovu zavede často kritizovaný návrh na zavedení trestného činu "podněcování náboženské nesnášenlivosti", jejž Sněmovna lordů minulý měsíc úspěšně zablokovala a jenž by obětoval svobodu projevu výměnou za usmíření muslimských voličů rozhořčených válkou v Iráku, bude to pro mě dostatečná poslední kapka. Možná bych se nechal přesvědčit, abych hlasoval pro způsobilého, i když poskvrněného člověka s posedlostí mít všechno pod kontrolou, ale nebudu hlasovat pro člověka posedlého ovládáním všeho kolem sebe, který se zadlužil náboženským inkvizitorům.
Nová Labour možná ještě zjistí, že lobby za svobodu slova tvoří větší voličskou základnu než islamisté a že by se karta komunální politiky a připravenost pošlapat základní svobody výměnou za nepatrnou volební výhodu ještě mohla obrátit proti ní. Král stále může o trůn přijít.
 Tony Blair. (1. května 2005) |
