Co říkáte návrhu na to, aby v Česku platila značka „Pozor, los“? (více o návrhu zde)
Ta původní značka měla jen dvě varianty - domácí zvířata a lesní zvěř. Její význam mohl být upřesněn dodatkovou tabulkou. Tak se to praktikovalo celá léta. Občas však budilo trochu úsměv, když pod obrázkem krávy byl třeba nápis koně.
Jak je to nyní?
Převládá nový tolerantnější přístup, kdy ten symbol na výstražné značce charakterizuje konkrétní zvíře. Nejběžnější jsou žáby, objevuje se i kůň a návrhů přibývá. Sám jsem zvědav, zda skončí jen u několika zvířat a zbytek se bude znovu řešit nápisem, nebo se do vyhlášky dostanou další a další prvky.
S jakými návrhy mimo losa jste se ještě setkal?
Dříve se mě v Plzni ptali na páva, protože jim tam přelétávají ze zoologické zahrady přes silnici. No a značka, kde je paroháč a pod tím nápis páv vypadala divně. Nakonec tam dali značku jiné nebezpečí.
Jak taková značka vzniká?
Buď je pro ni opora v evropské úmluvě, a pak se jednoduše převezme. Pokud ne, pak si státy vytvoří vlastní obrázek. Poté se sejde komise a diskutuje, zda je to použitelné nebo není. Já si vzpomínám na hnědou informační značku pro zoologickou zahradu. U prvního návrhu jsem se ptal, co je to za hrbatého vlka, a on to byl medvěd. Tím chci říci, že to musí být snadno poznatelné.
Antonín SeidlJe absolventem Vysoké školy dopravní a absolvoval i postgraduální studium na VUT Brno. V oboru pracuje přes třicet let. Podílel se na zavádění dopravně inženýrské činnosti v rámci dopravní policie. Po působení u dopravně inženýrských organizací se nyní věnuje zejména poradenské činnosti. Spolupracuje s ministerstvem dopravy a je auditorem bezpečnosti pozemních komunikací. Dopravní značení sleduje kdekoli a kdykoli. „Už jsem tím deformován.Já přijedu do Jihoafrické republiky, hned si koupím pravidla silničního provozu a nastuduji je. Dopracoval jsem se tam i na ministerstvo dopravy. I v JAR jsem úředníky asi zmátl. Nakonec uznali, že některá místa asi mají označená špatně,“ říká. |
Značky se ale i ruší, poslední novelou skončil například zákaz vjezdu osobních automobilů.
Tu značku jsem za své éry zaznamenal jen jednou, když se opravoval nějaký hraniční přechod a vyčleňovaly se směry pro osobní a nákladní automobily. Jinak to byla úplná rarita.
Velké diskuze vyvolává nový výklad u značky zákazu vjezdu nákladních vozidel.
Ve staré úpravě existoval zákaz vjezdu osobních a zákaz vjezdu nákladních automobilů. Ten ale platil jen pro vozy nad 3,5 tuny. Například pickupy se tak dostaly mimo rámec dopravního značení, neboť se nejednalo ani o osobní automobily. Proto se vrátil původní význam, a pokud to má být jinak, tak to musí být upraveno dodatkovou tabulkou.
A když tam tabulka není?
Pak značka platí i pro pickupy či pro nákladní automobily kategorie N1, tedy původní osobní auta s přepážkou. My tu máme třeba nákladní audi, které ani firma nevyráběla. Je to však můj názor, který je možná příliš zjednodušující. Myslím, že ministerstvo k této věci připravuje vlastní a určitým způsobem oficiální a sjednocující stanovisko.
Objevila se také místa pro přecházení.
Podmínky pro zřizování a úpravu míst pro přecházení jsou už nějakou dobu zakotveny v technických předpisech. Nyní se vytvářejí podmínky pro jejich značení.
Místa pro přecházení na křižovatce v Berlíně.
Zastávám názor, že by to mohl být mezistupeň k tomu, aby se zredukoval počet přechodů pro chodce. To množství je neúměrné. Mnoho přechodů je neúčelných nebo na špatných místech. To vyžaduje další opatření, jako snížení rychlosti a jiné. Vše stojí peníze. Příkladem může být přechod komunikace mimo obec. Na to jsou přísné předpisy a rychlost tam může být snížena třeba až na padesátku. Přitom tam projde jeden člověk ráno a dva večer. I proto se přistoupilo k možnosti zřizovat místa pro přecházení.
Co takové místo pro přecházení znamená pro chodce?
Místo pro přecházení je jakýsi kompromis. Je stavebně uzpůsobené, ale nevzbuzuje u chodců iluzi jakési přednosti. V Evropě to není nic výjimečného. Například v Berlíně nenajdete ani jednu „zebru.“ Všude jsou místa jen pro přecházení, ty vyznačují dvě přerušované čáry, stejně jako nyní u nás. Lidé buď reagují na semafory, a pokud světla nejdou nebo tam nejsou, pak se chovají všichni opatrně. Řidiči také vědí, že mají nějaké povinnosti.
Lidé však místa pro přecházení moc neznají.
Bude to náročné, aby si veřejnost zvykla. Zatím to vnímá často tak, že jim někdo bere přechody. Objevil jsem dokonce značku jiné nebezpečí s dodatkovou tabulkou, že přechod byl zrušen na základě pokynu ministerstva dopravy.
U silnic se objevilo i množství červených patníků, správně sloupků.
To souvisí s problematikou účelových komunikací. Stále platí, že vyústění účelové komunikace na jinou komunikaci se z hlediska pravidel silničního provozu nepovažuje za křižovatku. Řidič však v provozu nemusí poznat, že se o účelovou komunikaci jedná. Navíc některé účelové komunikaci mají lepší kvalitu než třeba silnice III. třídy
A co hrozí, když to řidiči nepoznají?
Vezměte si jen zákazové značky, u kterých končí platnost s nejbližší křižovatkou. Budou si myslet, že už neplatí, ale ve skutečnosti žádnou křižovatkou neprojeli.
Právě z toho důvodu se vyústění účelových komunikací označují a zvýrazňují červenými směrovými sloupky. Řidiči by si jejich význam a z toho vyplývající povinnosti měli osvojit. Napojení dopravně významných účelových komunikací se ale označuje jako křižovatka. Takovým případem je například napojení účelové komunikace od pražského letiště na silnici I/7.
Značka křižovatka také nově reaguje na její tvar.
Nově bude možné symbolem na značce odlišit, zda se v konkrétním případě jedná o křižovatku průsečnou nebo stykovou s připojením zprava nebo zleva. Atypický tvar bude nutno jako dosud řešit užitím dodatkové tabulky
Co může veřejnost z posledních úprav zákona ještě překvapit?
Změnila se i platnost zákazových značek, která byla dříve jednoznačně daná, ale naprosto nevyhovující. V předchozí verzi bylo napsáno, že platnost zákazové značky končí na vzdálenější hranici nejbližší křižovatky. Když si ale vezmete jakoukoli značku zákaz vjezdu, pak nemůže ani náhodou platit ke vzdálenější hranici, protože nemůže zahrnout tu křižovatku. Ta zrovna platí k té přední hranici. Nyní se proto vychází z významu značky, když ta formulace je v nové vyhlášce obecnější. Platnost zákazu, omezení nebo příkazu nyní ukončuje nejbližší křižovatka, tedy pokud to není dříve ukončeno příslušnou značkou.
Jak vůbec vnímáte znalost značek veřejností?
Obávám se, že obecně panuje neznalost. Dokonce i u institucí, kde bych očekával odbornost. Pamatuji si na debatu v rozhlase o tom, že zelená na přechodech je tak krátká, že chodci nestíhají přejít na druhou stranu ulice. Pak volali na správu komunikací, a tam, místo aby jim řekli, že podle zákona je zelená na vstup a na červenou mohou lidé ještě dojít, tak řekli, že se zamyslí a interval protáhnou.
Třeba nejobecnější pravidlo přednosti zprava na křižovatkách bez úpravy dopravními značkami. Řidiči jedoucí zejména na stykové křižovatce v přímém směru, se doprava mnohdy ani nepodívají. Osobně na takové křižovatce s předností ani nepočítám a ušetřil jsem si řadu nehod.
Ignorace a neznalost tohoto pravidla je natolik zřejmá, že v řadě obcí jsou již takové situace označovány „lesem“ značek jako místní úpravy. V tomto případě se samozřejmě o místní úpravu nejedná.
Příklad nesprávně postavané značky kvůli blokovému čištění. Vzhledem k tomu, že přenosná značka je nadřazená, pak je zákaz omezen jen na dobu vyznačenou na dodatkové tabulce.
Dalším častým příkladem je blokové čištění. Před ním jsou vždy do ulic rozestavěny příslušné značky. Objevují se však i třeba v oblouku nebo v místech, kde už je zákaz zastavení, protože je to nebezpečné místo. Oni tam dají přenosné značky, že v pátek od osmi do čtrnácti je tam zakázáno zastavení. Přenosná značka je nadřazená, takže pokud není pátek, tak tam můžete klidně stát. Naštěstí to řidiči moc neznají, a tak nezneužívají.
Co jízda na dálnicích?
Na silnici s více jízdními pruhy mimo obec má řidič za normálních podmínek jet v pravém jízdním pruhu. Když vyjedete například na dálnici D1 mezi Prahou a Mirošovicemi, pak vidíte, že pravý pruh je často ten nejméně využívaný a pak se předjíždí nejen vlevo, ale nesprávně i vpravo.
Ještě nějaký příklad?
Doplňková zelená šipka, co svítí s červenou. To je kolizní signál. Můžete vjet, ale dáváte přednost všem vozidlům ve volném směru. To už téměř nikdo neví, dokonce ani dopravní inženýři. V Praze to zautomatizovali tak, že je to asi výlučně bezkolizní. Když to nedávno někde chtěli dát v původním významu, tak to bylo ran.
Hliníkové značky se zdály nezničitelné, ale končily ve sběrnách
Vrátím se ještě ke značkám, jak je to s jejich materiály?
I když běžný člověk vnímá značku jako celek, pro nás se značkou myslí činná plocha, tedy ta folie. Ta je nalepená na konstrukci, které se říká štít. Celou sestavu pak tvoří folie, šít, objímka, sloupek a dole patka, to vše musí být schválené ministerstvem na základě posudků akreditované zkušebny.
Za novodobé éry se vždy značky dávaly na plech. Původně to byl rovný plech. To přinášelo úskalí, že si o to třeba někdo rozbil hlavu. Proto se začal přidávat rámeček. Nyní se používá pozinkovaný plech, téměř zásadně s dvojitým ohybem, aby splnil požadavky evropské normy. Značka musí odolávat vandalům, větru a tak dále.
Činná plocha značky nesmí být znehodnocena šroubem. Štít tak má nastřelované upínací prvky, aby se značka dala připevnit na sloupek. Má se za to, že když šroub projde skrz, tak je to zdrojem koroze a časem to znehodnotí fólii. My to tak máme, ale když přijedete do světa, tak vidíte často prošroubované značky.
Zkoušely se i jiné materiály?
Kdysi se zkoušel plast, ale ukázalo se, že se dobře nesnášel s vlastnostmi fólie, třeba za mrazu. Pak se používal hliník. S ním se značky jevily téměř jako nezničitelné. Byla to však jen iluze, neboť tyto značky často končily ve sběrnách. Nyní jsou z hliníkové slitiny většinou jen velkoplošné značky umístěné nad vozovkou.
Dříve se také používala hliníková íčka jako nosná konstrukce u velkých informativních značek. Kromě toho, že končila ve sběru, je bylo nutné vyměnit i proto, aby se o ně řidiči nezabíjeli. Nově se dávají takzvané měkké, příhradové konstrukce. U nich se stává, že konstrukce je po nehodě zničená, ale řidič je často nezraněn a občas bohužel i ujede.
Občas jsou na silnicích vidět kuriózní situace. Za novou byla třeba vyměněna konstrukce u značky na sjezdu z Pražského okruhu k Barrandovu. Hned za to ale Praha povolila postavit obrovskou reklamu, takže když řidič přežije střet se značkou, tak se „rozplácne“ se o reklamu.
Jak je to u fólií?
Používají se výhradně reflexní folie, přesněji řečeno retroreflexní folie. Zatím máme v normě tři třídy retroreflexe, RA1, RA2, RA3. Nejvýkonnější RA3 je určena především pro dálnice, silnice pro motorová vozidla a značky nad vozovkou. Dvojky jsou určeny pro silnice I. a II. třídy a významné místní komunikace Pro ostatní komunikace postačuje třída RA1. Ještě se stále objevují někde nereflexní značky. Ty nejsou schválené pro pozemní komunikace, ale třeba v garážích mají své místo.
Říkáte zatím?
Jsou tu požadavky na to, aby tříd bylo více. Uvidíme, jak to dopadne.
Dopravní značení je nákladná záležitost, dá se však na něm vůbec šetřit?
Určitě. Za prvé je nutno vyloučit nadbytečné a neúčelné užívání dopravních značek. Dále zbytečně neoznačovat, respektive neopakovat obecnou úpravu silničního provozu. V neposlední řadě se málo využívá dopravních značek zmenšeného rozměru u dopravně méně významných komunikací. Jsou levnější, lépe se umísťují a také lépe odolávají nepříznivým vlivům.
Podívejte se do výrobny dopravních značek:
18. prosince 2015 |
