Jaký byl váš syn Kája člověk?
Jana: Zbožňovali jsme ho, byl to výjimečný chlapec. Sportovec, skvěle se učil anglicky. Bylo to vymodlené dítě, náš první syn nám totiž týden po porodu zemřel.
Martin: Už jako dítěti jsem mu podstrčil knížky Ericha Maria Remarqua, on tomu naprosto propadl. Miloval Na západní frontě klid a Tři kamarády… Dnes si to trošku vyčítám.
Což je silně protiválečná literatura…
Martin: Ano, Kája se zhlédl v tom přátelství, kdy se hrdinové spolu sžili a byli na sobě závislí.
Myslíte, že tenhle moment neodvratně vedl k tomu, že se jednoho dne rozhodl přidat k ukrajinské armádě a jít bojovat?
Jana: To přišlo ještě dřív. Už v pěti letech dělal něco s dědou, mým tátou. A povídá mu: „Dědo, já budu vojákem.“ Kája si ostatně jako kluk vždycky hrál na rytíře nebo vojáky, pokaždé běhal s klackem, který byl buď meč, nebo puška.
Martin: Můj táta byl u policie, bratr u ní je stále, manželka Jana je u vězeňské služby a já tam byl jeden čas také. Asi i proto jsme nechtěli, aby Kája tuhle ani podobnou práci někdy dělal, víme, že je nebezpečná... Ale nebylo to nic platné.
Našla jsem tam příklady, jak se ta situace dá zvládnout. Kontaktovala jsem třeba Michala Davida, jemuž kdysi zemřela dcera. Odepsal mi. Hodně mi to pomohlo.
