Nyní dvaašedesátiletý terapeut je jedním z posledních pamětníků první feťácké generace v Československu. Většina jeho tehdejších parťáků sebedestruktivní styl života nepřežila. Drogy zabíjely i v jeho rodině. Zní to paradoxně, ale samotného Gregora druhý lednový den roku 1998 možná zachránil výbuch varny.
Přišel při něm o pravé oko, na levé dodnes špatně vidí, hůř slyší a v těle mu zůstaly desítky střepin. Ale zůstal naživu, začal se léčit, studovat a dnes pomáhá alkoholikům, gamblerům i narkomanům.
Poprvé okusil pervitin ze zvědavosti, posledních osm let před explozí jej závislost nutila sáhnout po jehle pětkrát denně. „Znova bych to nechtěl prožívat,“ ohlíží se Gregor za divokou minulostí ve svém bytě na severním okraji Prahy a jeho vyprávění občas narušují jen pronikavé skřeky dvou papoušků.
Na základní škole jste zkoušel čichat čistič skvrn nebo lékárenský benzin, ale větší experimentování s drogami jste zažil až v partě „mániček“ v 70. letech. Jak jste se stal jejím členem?
Vrátil jsem se z učení těsně před osmnáctým rokem, kamarádi se rozutekli po světě, takže jsem se cítil osamocený. K tehdejší atraktivitě navíc patřilo náležet k nějaké partě nebo gangu. Jelikož jsem bydlel poblíž známých pražských restaurací U Fleků a U Zpěváčků, začal jsem tam docházet mezi poslední zbytky hippies. Jednou jsem slyšel, že shání léky, tak jsem jim nabídl, že jich máme doma hodně. Máničkám se jen rozzářily oči. Máma byla zrovna v lázních, takže byl u nás velký mejdan a vyjedly nám lékárničku.
Jaké drogy jste v té době nejčastěji zkoušeli?
Tenkrát tu nebyly drogy, jako jsou dneska. Brali jsme proto léky, které měly psychotropní účinky, třeba Psychoton, opiáty jako morfium, Dolsin a Novopon nebo trankvilizéry (léky zmírňující pocit úzkosti a duševního napětí, pozn. red.) jako Fenmetrazin či Dexfenmetrazin.
To byly léky na předpis?
Buď na předpis, nebo na opiátový recept označený modrým pruhem. Běžně se nedaly obstarat, takže v partě byly dívky, které pracovaly jako zdravotní sestry a léky nám nosily. Frajeřinou také bylo, když šel někdo v noci vykrást lékárnu. Jednou dva kluci odcizili ve Výzkumném ústavu farmaceutickém tři čtvrtě kila čistého kokainu, který se do roku 1974 používal jako lokální anestetikum na očních klinikách. Vyšetřovala to policie, spousta lidí z party bylo obviněných z rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. U mě bylo stíhání zastavené.
Kolik vaše parta měla členů?
Parta, o které je napsané Memento (populární román Radka Johna, pozn. red.), do které jsem se dostal, čítala asi třicet čtyřicet lidí. Ale znal jsem tak dvě stě lidí, kteří k nám docházeli. Byla to uzavřená toxikomanská subkultura, všichni jsme se mezi sebou znali. Tenkrát v socialistickém Československu drogy oficiálně nebyly. Bylo to brané jako protispolečenský jev, kterým se zabývá jen malá skupina lidí. A ono to tak bylo. První evidenci nealkoholových toxikománií zavedl doktor Jaromír Rubeš v roce 1971 u Apolináře a o čtyři roky později tam bylo registrováno jen pět set lidí.
Co jste kromě obstarávání drog dělali?
Jezdili jsme na koncerty, na diskotéky. Hrál se nohejbal nebo fotbal mezi hospodami. Když třeba Zpěváčkovi hráli proti Glaubicům nebo Soudkům, šla fandit polovina hospody. Někteří členové party dělali v létě plavčíky na žofínské plovárně, takže jsme chodili na Žofín. Taky se jezdilo do přírody k někomu na chalupu.
Bylo to spojeno i s nějakou protirežimní činností?
Byla to spíš revolta a provokace. Jezdili jsme na Plastiky třeba do Klukovic, to už v té době měli zakázanou Prahu. Snažili jsme se přizpůsobit módě na Západě. Nosili jsme americké vlajky, dlouhé vlasy, džíny. Já nosil americkou košili z druhé světové války s nášivkami od táty.
Ke Zpěváčkům chodily čtyři skupiny: hudebníci, lidi co hodně pili, lidi, co hodně experimentovali s drogami - to jsme byli my - a ragbisté, kteří tam hráli kostky, a když neměli prachy, šli do Palacké před Tuzex vybírat pokuty od veksláků. Takhle se tam žilo pohromadě.
Jste z té party ze 70. let ještě s někým v kontaktu?
Většina těch lidí jsou mrtví, z těch dvou set přežilo asi jen pět šest. Většina jich zemřela tak do pětatřicátého roku, málokdo přežil padesát let. Buď se ufetovali, nebo spáchali sebevraždu.
První zážitky nebyly špatné. Člověk cítí příliv energie
Z jakého důvodu jste oprášili výrobu pervitinu?
Pervitin byl vyškrtnut ze seznamu léčiv v roce 1959, protože měl špatné vedlejší účinky - mohla na něj vzniknout závislost. My jsme ale tyto informace neměli. Jelikož tady nebyly drogy jako na Západě, parta pořád hledala látky, které by se tomu daly přiblížit. Navíc se zpřísňovaly podmínky, například lékárny byly více hlídané. V partě byl i můj kamarád Honza Malý, talentovaný chemik-technolog a nedostudovaný farmaceut. Nedělali jsme nic jiného, než jsme studovali literaturu a vyhledávali látky, které měly psychotropní účinky. Honza narazil v Riedlově a Vondráčkově Toxikologii nebo v Alkaloidech na odkazy na patenty. Jelikož uměl jazyky a měl vysokoškolský index, mohl navštěvovat patentovou knihovnu, kde začal vyhledávat patenty. Tak jsme se dostali na metamfetamin.
Pavel GregorNarodil se 24. 3. 1954, vystudoval dopravní průmyslovku, pracoval jako automechanik. Drogy bral s přestávkami v letech 1968 až 1998. Kromě pervitinu vařil i takzvaný český heroin, neboli braun. Dvakrát se pokusil o sebevraždu. Kvůli drogové závislosti zemřela v druhé polovině 80. let jeho bývalá manželka a starší bratr. Pracuje v Psychiatrické nemocnici Bohnice v oddělení péče pro muže léčící se ze závislosti na návykových látkách. Je členem České asociace adiktologů a České psychoterapeutické společnosti. Je potřetí ženatý, z předchozích manželství má dvě děti. |
Jaký jste na tom měl přesně podíl?
Jelikož to byl můj dobrý kamarád, tak jsem byl u toho. Prošli jsme 42 patentů na výrobu a on z toho vytvořil čtyři, které se dají udělat v domácích podmínkách. On ty patenty buď ofotil, nebo je odtamtud odnesl a pak jsme to v praxi zkoušeli. Postavili jsme varnu velkou dvakrát dva metry.
Kdy to bylo?
To bylo v letech 1978 až 1980. Nejdřív jsme vytvořili roztok, který se pil. Já jsem to nezkoušel, ale co jsem o něm věděl, tak když se udělal špatně, tak pálil a měl třeba projímavé účinky. Honza potom našel způsob, jak to chemickými postupy převést do farmaceutické čistoty a krystalické podoby.
Kde jste jako vyučený automechanik získal znalosti chemie?
Byl jsem samouk. A hodně jsem se naučil od Honzy.
Pervitin v krystalické podobě jste poprvé zkusil kdy?
V roce 1980.
Jak na vás fungoval?
Jako budivá droga. První zážitky nebyly špatné. Člověk cítí příliv energie, nemusí spát, jíst. Nastává myšlenkový trysk. Tomu, kdo je málo komunikativní, se chce najednou povídat. Člověk pseudofilozofuje, baví se o vesmíru. Je to ale něco za něco. Chceš si užít? Fajn, ale zaplať. Problém je, že se nejedná vždy jen o peníze, ale o zdraví, vztahy, zaměstnání.
Zmiňovaný Honza je ještě naživu?
Ne. Zhruba patnáct let zpátky se upil k smrti.
Jaké suroviny jste při výrobě pervitinu potřebovali a jak jste si je opatřovali?
Při výrobě pervitinu je potřeba jediná surovina, a to pravotočivý efedrin. Ten jsme získávali buď z léků, které efedrin obsahovaly, jako byly například kapky proti kašli Solutan, nebo se někteří jedinci z party nechávali zaměstnávat v Roztokách v efedrince (farmaceutické společnosti VUAB Pharma nedaleko Prahy, pozn. red.) a pronášeli ho ven.
Zkoušeli jste efedrin získávat i z rostlin?
Ano, z ephedra vulgaris (chvojník obecný, pozn. red.), ale ta obsahuje jen tři procenta efedrinu. Takže zdroj ze Solutanu nebo přímo čistý efedrin byly jednodušší.
Jak se stalo, že se pervitin z vaší party postupně rozšiřoval po Československu?
Hlavně tím, že metamfetamin nebyl až do 1. 1. 1985 na seznamu zákona o omamných látkách a jedech. Žádný zákon se tedy neporušoval. Lidé, kteří to uměli vařit, to vždycky naučili někoho jiného. Třeba v létě k nám přijel někdo z Budějovic, někdo z Brna, naučili se to, a tak se to rozšířilo.
V té době se už za pervitin platilo?
Ne, za drogy se začalo většinou platit až po roce 1989. Například v naší partě to byly spíš nějaké protislužby. Byla nepsaná pravidla, že ten, kdo přinesl chemikálie nebo suroviny, dostal půlku výtěžku a druhou půlku ten, kdo to vyrobil.
V závislosti nepotřebujete nic. Jen peníze nebo drogy
Tím, že pervitin nebyl do roku 1985 zakázaný, tak jste do té doby neměli problémy s policií?
Oni pochopitelně měli hlášené závadové byty, kam jezdili pravidelně. Ne kvůli drogám, ale šlo jim o to, aby tam nebyli mladiství, kradené věci, aby ti lidé nepáchali jinou trestnou činnost. Přišli, zkontrolovali občanské průkazy a zase odešli. Někdy tam třeba objevili někoho, kdo je hledaný. Jeden kamarád s přezdívkou Klacek měl obrovskou vilu na Santošce, protože jeho táta emigroval. Pohybovalo se v ní třicet čtyřicet lidí, takže policisté jezdili dvakrát týdně zkontrolovat, co se tam děje.
Látku objevili v Japonsku, dnes je perníková velmoc ČRMetamfetamin poprvé vyrobil v roce 1887 japonský chemik Nagai Nagajoši, v 30. letech minulého století byl patentován v Německu. Látka se používala k léčebným účelům, za druhé světové války ji ale na povzbuzení brali i němečtí parašutisté a japonští kamikaze. Posléze se od jejího využití ve farmacii upouštělo. Česko je v posledních letech největším producentem pervitinu v Evropě a tuzemská výroba drogy přezdívané perník, piko, peří nebo čeko podle policie nadále stoupá. „Masivní poptávka odběratelů ze Spolkové republiky Německo stále nabývá na síle a obdobná situace nastává i na území sousedního Rakouska, a rovněž v příhraničních oblastech Polska a Slovenska,“ uvádí Národní protidrogová centrála ve výroční zprávě za loňský rok. Velkoobjemovou výrobu obstarávají zejména vietnamské zločinecké skupiny, které podle policie neustále zvyšují kapacitu varen. „Jejich počínání se vyznačuje vysokou mírou konspirace a dělby práce,“ zmiňuje protidrogová centrála. Policie loni zajistila nejvíce pervitinu v historii, a to 107 kilogramů (o rok před tím 50 kilogramů a například v roce 2005 jen pět kilogramů), a 263 varen. Roste i počet problémových uživatelů pervitinu, v roce 2014 jich podle vládní Výroční zprávy o stavu ve věcech drog v ČR bylo 36 400 (nejvíc v Praze a Ústeckém kraji). Tuto drogu někdy vyzkoušelo 2,6 % Čechů mezi 15 až 64 roky, zjistil průzkum Národního monitorovacího střediska pro drogy a závislost a agentury ppm factum research. V roce 2012 (novější čísla nejsou k dispozici) podle dat o drogových úmrtích ze soudnělékařských oddělení bylo hlášeno 38 případů předávkování nelegálními drogami, z toho 16 pervitinem, 12 opiáty/opioidy a 10 těkavými látkami. |
Ve filmu Piko, kde vás hraje Rostislav Novák, je postava skutečného policisty Zdeňka Zavázala, řečeného Fífa, se kterým jste se postupně spřátelil. Jak ten vztah fungoval?
Já jsem dělal věci, které jsem dělat neměl, jeho úkolem bylo mě zastavit. A to se mu taky povedlo. Ale chovali jsme se k sobě čestně. On neudělal nikdy žádný podraz, byl to férový policajt.
Na přelomu 70. a 80. let jste měl asi šestiletou pauzu, kdy jste drogy nebral. Co byl ten spouštěč, že jste se k nim zase vrátil?
Těch šest let pro mě bylo velice úspěšných. Začal jsem sportovat, šermoval jsem v Tělovýchovné jednotě Baník Praha šavlí a fleretem. Potom jsem šel na vojnu, kde se ze mě stal takový český Rambo. Vyhrál jsem armádní chemický pětiboj a stal se nejlepším chemickým průzkumníkem třetího západního okruhu. Vrátil jsem se z vojny a provozoval dál asijská bojová umění. Drogy šly mimo mě, úplně jsem na ně zapomněl.
Pak jsem se oženil, vzal si dívku, která patřila k té společnosti U Zpěváčků, narodil se nám syn. Později jsem ale zjistil, že moje žena bere tajně drogy, a udělal jsem špatné rozhodnutí. To byl spouštěč, že jsem do toho spadnul taky.
Vaše manželka o několik let později kvůli drogám zemřela. Vyčítáte si, že jste její závislost tehdy neřešil víc, aby se to nestalo?
To se takto nedá říct. Nemůžete za nikoho abstinovat. To buď ten člověk chce, nebo ne. Pochopitelně jsem se snažil, ale špatně. Ona zemřela, až když jsme se rozvedli, až když ji nemohl nikdo omezovat.
Kdy jste začal sám vařit pervitin?
Poprvé v roce 1987.
To jste vyráběl jen pro vlastní potřebu, nebo jste to i prodával?
Jen pro svou potřebu. Ale každý, kdo bere drogy, tak někdy dá drogu i druhému, nebo ji prodá. Když si ji neumí obstarat sám, tak se dostane k nějakému množství drog, část prodá, a takhle se to točí. Nebo musí krást. Já krást nechtěl, ani jsem to neuměl, tak jsem šel druhou cestou. Jelikož jsem to uměl, tak jsem si to vyráběl. Problém byl, že jsem vždycky tušil, že jakmile začnu drogy vyrábět, že je to začátek konce. A také to tak bylo.
Ten konec vypadal jak?
Dělal jsem protizákonnou činnost, za kterou jsem byl stíhán a trestán (ve vězení byl za výrobu a držení drog dvakrát - v roce 1989 a v letech 1995-1996, pozn. red.). Dlouho doma ani v práci nevěděli, že beru drogy. Rodina to zjistila až v roce 1989, když jsem šel do vazby.
Na začátku 90. let jste byl dva roky v toxické psychóze. Jak se projevovala?
To byly nejšílenější dva roky mého života. Ocitnete se mimo realitu. Nevíte, co je skutečnost a co se odehrává jen ve vaší hlavě. Je to nebezpečný stav jak pro toho dotyčného, tak pro okolí. Když je člověk závislý, tak dochází k rozpadu všeho. Takový člověk není schopný chodit do práce, navazovat vztahy. Nejhorší na závislosti je, že přestanete mít jakékoliv potřeby. Nepotřebujete spát, nepotřebujete jíst, nepotřebujete druhé lidi, nepotřebujete sex. Nepotřebujete nic. Jen peníze nebo drogy.
Vy jste v té době ještě chodil do práce?
Ano.
Jak jste to v těch stavech zvládal?
Těžko, ale šlo to. Pracoval jsem nepřetržitě až do roku 1993.
Jak se vám tedy nakonec podařilo závislosti zbavit?
Tím, že jsem se šel léčit. Furt jsem dělal stejnou chybu, kdy jsem si myslel, že když se z toho nedostanu sám, že mě z toho nikdo nedostane. Ale závislý člověk se z toho sám dostat nemůže, tam je potřebná odborná pomoc. Takže jsem šel na pět a půl měsíce na léčení psychické závislosti. Poté jsem byl dva roky v doléčovacím programu, kde se léčí sociální závislost, závislost na životním stylu. Pak jsem šel studovat, změnil svůj život a k drogám se už nikdy nevrátil.
Byl jsem dva a půl měsíce slepý, šili mě bez umrtvení
Vašemu léčení ale ještě předcházel výbuch, který vás vážně zranil.
Manipuloval jsem s chemickými látkami pod vlivem drog, udělal jsem chybu a výbuch mi poškodil zrak a sluch. Byl jsem dva a půl měsíce slepý, dvě stě stehů mi šili bez umrtvení. Byl jsem zasažen 180 skleněnými střepinami - 140 mám venku, čtyřicet ještě v sobě. Tady mám ještě vevnitř jednu střepinu dvakrát tři milimetry (ukazuje na oko), další jsem si dnes vytáhl z ruky.
A jak se přihodilo, že se z původně závislého stal terapeut, který naopak závislým lidem pomáhá?
To je tak, že jsem dělal dlouhou dobu chybu a že jsem si uvědomil, že drogy jsou velké svinstvo. Slibujou, že je to cesta ke svobodě. Pak mi ale tu svobodu vzaly a těžko jsem si ji musel vydobývat zpátky. Když jsem byl v doléčovacím programu, tak jsem přišel na to, že bych mohl být nápomocný lidem, kteří jsou ve stejném problému jako já.
Ananasový punč a přeludy čichačůPavel Gregor měl jako dítě ulice zrychlenou školu života: cigaretu poprvé kouřil v pěti letech, osmé narozeniny oslavil s kamarádem Frantou flaškami ananasového punče a třešňového vína. Když v osmé třídě přinesla světaznalejší spolužačka Eva čistič skvrn čikuli nebo lékárenský benzin, začalo pro čtrnáctiletého Pavla a jeho kamarády čichačské období. „Měli jsme bunkry a squaty, kam jsme chodili po vyučování. Vždycky jsme nalili ten benzin a načuchali jsme se. Já jsem měl různé halucinace. Někdo nás honil, pronásledoval, například dravá zvířata, dinosauři a podobně,“ vybavuje si. Jednou byly přeludy obzvláště realistické. „Byl jsem načuchanej a zdálo se mi, že mi vypadlo pravé oko. Spadlo mi na dlaň, já na to koukal a upadlo mi na zem. Když jsem ho chtěl sebrat, tak jsem si to oko rozšlápl," líčí Gregor. S hrůzou se tehdy obrátil na Frantu, který seděl vedle něj v podobném benzinovém oparu. „Povídám: ‚Franto, mám tady něco?‘ A on si myslel, že jsem špinavý. Tak se podíval a říkal: ‚Ne, nic tam nemáš‘,“ směje se Gregor. „Až když to vyprchalo, tak jsem zjistil, že oko mám. Byl to ale tak hnusný zážitek, že jsem to víckrát nechtěl opakovat,“ dodává. |
Jak dlouho pracujete jako terapeut?
Od roku 2001, v Bohnicích od roku 2003. Mám úplné psychoterapeutické vzdělání, dosáhl jsem na odbornost adiktologa s možností práce bez odborného dohledu. Ta přeměna ale trvala osm let, než jsem zaplatil dluhy, vystudoval a než mi vymazali trestní rejstřík.
Je pro vás výhoda, že znáte mentalitu narkomanů? A mají ve vás klienti větší důvěru, když ví, že jste si prošel to samé co oni?
To byste se musel zeptat jich, ale asi to tak je. Tato zkušenost je nepřenosná. Berou mě zrovna tak, jako mi to řekl jednou syn, že jsem frajer, že jsem se dokázal zbavit závislosti. Myslím, že v tom mají ve mě důvěru. Naposledy jsem měl drogy, alkohol a tabák v roce 1998 a žije se mi bez toho lépe.
Vy jste odhadl, že jste si za svůj život píchl zhruba 20 tisíc dávek, převážně pervitinu. Jak se tak velké množství podepisuje na vašem zdravotním stavu?
Mám poškozený zrak a sluch a o své zdraví musím víc pečovat, jinak zdravotní problémy nemám.
Nemá to tedy vliv třeba na činnost srdce nebo jater?
Vliv to má, ale já jsem měl štěstí víc než kdokoliv jiný. Tlak mám normální, srdce mám zdravé, mozek mi skenovali a mám ho v pořádku. Jsem ale výjimka.
Čeho nejvíce litujete z let, kdy jste drogy bral?
Asi to tak mělo být. Jediné, čeho lituji, že jsem vždycky nebyl úplně dokonalý a ideální otec. I když moje rodina netrpěla po materiální stránce, tak jsem furt byl někde pryč a nebyl jsem jim nablízku.
Pervitin způsobuje v Česku nejvíce úmrtí narkomanů. Cítíte nějaký podíl viny na tom, když jste tu látku pomáhal spoluobjevovat?
Necítím. Já jsem pervitin nevymyslel, ten objevili Japonec Nagai Nagajoši a v Evropě E. Schmidt. Neměli jsme informace a prostě jsme pustili džina z lahve a nikdo nás nevaroval. Nikdo nám neříkal, co to je za látku. Já jsem vždycky držel dvě zásady - nikdy jsem nedal nikomu drogu, kdo by ji měl poprvé, a nikdy jsem nedal drogu osobě mladší osmnácti let.
To je stejné, jako by si mohl brát zodpovědnost každý číšník, hospodský, výčepní, prodavač v tabáku. To přece takto nejde.