Některé země během pandemie koronaviru využily rušení „neakutních“ zákroků a potraty odsouvaly. Jaká byla situace v Česku?
Byla třeba některá ambulantní zařízení, která provádění na chvilku zastavila, ale myslím, že nebyla žádná žena, která by se kvůli tomu nedostala k interrupci. Navíc dnes značná část probíhá pomocí takzvaných potratových tablet.
V Česku je legislativa velmi liberální. Na přání ženy lze ukončit těhotenství do 12. týdne, při potvrzení vady do 24. týdne, při ohrožení života matky kdykoliv. Legislativa je celkem jasná, přístup snadný, k dispozici jsou nyní i zmíněné potratové tablety, které lze podat do 49. dne těhotenství, tedy do 7. týdne. Z těch měly konzervativní kruhy obavy, ale přes to všechno trvale dochází k poklesu počtu potratů.
Vývoj počtu narozených dětí, umělého přerušení těhotenství a samovolných potratů v Česku do roku 2016. Zdroj: Ústav zdravotnických informací a statistiky.
Zatímco na konci osmdesátých let byl počet přerušení těhotenství téměř stejný jako celkový počet porodů, dnes je ten poměr asi jedna ku pěti.
Čím je tento pokles daný?
Je to dáno osvětou, dobrou dostupností primární gynekologické péče, sexuální výchovou, dostupností různých metod antikoncepce.
Jistě máme i my rezervy – zejména v malé nabídce podpůrných služeb v situaci kdy se žena rozhoduje, často pod tlakem okolí, k interrupci. Jsou organizace a projekty, které se snaží tuto mezeru vyplnit. Třeba projekt Nesoudíme, pomáháme, který nabízí různé služby, od sociálně-právního poradenství, sociální a ekonomickou podporu přes doprovázení během těhotenství i po porodu až po psychologickou podporu a poradenství po podstoupeném potratu nebo jiných těhotenských ztrátách.
Ondřej ŠimetkaGynekolog a porodník a nově i senátor Parlamentu ČR. Vyjel s Lékaři bez hranic celkem na šest misí, pracoval i pro OSN a Královskou australskou chirurgickou společnost. Opakovaně pracoval v nemocnicích na Srí Lance, Východním Timoru a také v Libérii a Kambodži. Je přednostou Gynekologicko-porodnické kliniky Fakultní nemocnice v Ostravě.  |
Jezdil jste na mise Lékařů bez hranic. Kde všude jste byl? Kde byla situace s nelegálními potraty nejhorší?
Pracoval jsem na Srí Lance, Východním Timoru a v Libérii, tam bylo nelegálních potratů nejvíc. Viděl jsem všechny možné metody. Viděl jsem obrovský tlak mužů – partnerů – na ukončení těhotenství a zoufalé činy žen, viděl jsem ženy umírat na komplikace nebezpečně provedeného potratu.
Jaký příběh vás nejvíc zasáhl?
Asi nejhroznější případ byla dívka, která podstoupila potrat u „šamana“, který jí zasunul kousek větvičky do dělohy. Bohužel došlo k proděravění dělohy a k zanesení infekce, po několika dnech upadla do těžkého septického šoku, bezvědomí… Rodina ji přinesla do nemocnice, nevěděli, co se děje.
Dívce jsme museli odebrat dělohu a tím ji sice zachránili život, ale šuškalo se, že musela později opustit svou vesnici, protože ta ji zpět už nepřijala. A asi si ji nikdo nikdy nevezme za partnerku, protože už nemůže mít děti. A ve stáří bude odkázána jen na sebe v zemi, kde neexistuje fungující sociální systém...
Lidé jsou v zoufalých situacích neskutečně vynalézaví
Jakými dalšími způsoby se tyto zákroky běžně provádí?
Záleží na tom v jaké zemi. Lidé jsou v těchto situacích, které jsou pro ně někdy velmi zoufalé, bohužel neskutečně vynalézaví. Může to být vkládáním cizích těles do dělohy, za účelem poškození těhotenství a jednak za účelem zanesení infekce, která potom vede k vypuzení plodu. Může to být polykáním tablet – různých léků, antimalarik a podobně, to ale příliš nefunguje. Může to být údery do břicha, mačkáním dělohy přes pochvu a břicho, vkládáním chemikálií do pochvy.
Může se to ale taky dít v podmínkách, které trochu připomínají operační sály, jen je to načerno, taková praxe je pro poskytovatele extrémně nebezpečná, protože můžou být snadno odhaleni. Bezpochyby kvete i černý trh s léky, takzvanými potratovými tabletami, které lze ve většině evropských zemích legálně používat.
Jaké jsou možné komplikace těchto nelegálních potratů?
Poranění dělohy, poranění okolních orgánů (střeva, močové trubice a měchýře), zanesení infekce, rozšíření infekce do dutiny břišní s rozvojem těžkého zánětu v břiše, který může vést k neplodnosti, nevyhnutelné operaci nebo i smrti. Pak psychické trauma, vyloučení ze společnosti, sebevraždy. Někdy je těmto ženám přisouzeno stigma, má se zato, že nosí smůlu do komunity….
Tyto metody jsou tedy doménou rozvojových zemí. Polky, jakožto občanky země střední Evropy, budou asi volit jiné cesty...
Polky už dnes podstupují potraty načerno doma nebo v zahraničí – střízlivý odhad je, že v Polsku ročně potrat potřebuje asi 100 tisíc až 150 tisíc žen, z nichž asi 10 až 15 procent vyhledá pomoc v zahraničí, případně se snaží dostat k potratovým tabletám.
Na druhou stranu nevidíme, že by k nám jezdily desítky a stovky žen. U nás v nemocnici to bývalo zhruba pět měsíčně, tak uvidíme, jestli bude mít zákon nějakou větší odezvu. Pravdou ale je, že když byl ten nový zákon schválen, měl jsem ten samý den z Polska tři dotazy, jestli interrupce provádíme.
Situace v Polsku se mi špatně hodnotí. Ale jde o zpřísnění už tak jednoho z nejpřísnějších potratových zákonů na světě. Prakticky to odsouvá potraty zcela do ilegality, což je ve 21. století neobhajitelné.
Polskem otřásají protesty proti potratům. Tisíce lidí vyšly do ulic:
