Dětští psychologové se příliš nebrání přisoudit dítěti některou z poruch: "Zaštítit prospěchově slabé dítě specifickou poruchou učení nemusí být tak špatné. Uchráníte ho posměchu učitele i spolužáků - škola je pro něj snesitelnější," přiznala pražská lékařka, která si v obavách o pověst své praxe nepřála uvést jméno.
"U těchto poruch navíc neexistuje diagnóza má nemá, jako třeba u zápalu plic," upozorňuje přední odborník dětské klinické psychologie Zdeněk Matějček.
Specifické poruchy jsou někdy velmi slabé. Je proto pochopitelné, že se rodiče snaží dítě chránit a zařídit mu to tak, jak je podle nich nejlepší. Diagnóza dyslektik zní povzbudivěji než opožděné dítě."
Předseda Českomoravské psychologické společnosti Jaroslav Šturma říká, že se rodičům nediví. "Nicméně je chybou vyhovět jim. Protože pak dítěti nepomáháte tak, jak byste měli. Pokud se snažíte napravit specifickou poruchu učení, neděláte to, co potřebovalo dítě méně nadané," upozorňuje.
Na to, že sílí snaha rodičů schovat pod některou z poruch problémy dětí, upozornil jako první právě Zdeněk Matějček ve svém článku Podprůměr v časopise Moderní vyučování.
"Zvykli jsme si hledat za každým školním neúspěchem nějakou specifickou vývojovou poruchu učení, neboť tato diagnóza je pro rodiče i širší okolí společensky přijatelná. Některé děti ale docela obyčejně nedosahují intelektové úrovně svých vrstevníků. Berme to, jak to je," píše Matějček.
Do pedagogicko-psychologických poraden však stále častěji přicházejí rodiče a tvrdí: naše dítě nemůže být hloupé, jistě jde o poruchu. "Rodiče vidí, že dítě ve škole selhává, a snaží se najít přijatelný důvod. A bohužel - je pro ně přijatelnější říci si, že je dítě například dyslektik, než že je slabě podprůměrné, a ve škole tedy nemůže prospívat tak, jak očekávají," míní ředitelka Pedagogicko-psychologické poradny pro Prahu 2 Václava Masáková.
Příkladem může být sedmiletá Lenka, žákyně druhé třídy Základní školy v Praze 2. Průměrná žačka, která však při psaní často vynechávala háčky či čárky. Sem tam jí vypadlo písmeno.
"Když Lenka dostala třetí špatnou známku za sebou, přišel mi její tatínek vytmavit, že je chyba ve mně, protože Lenka jistě trpí dyslexií," říká její učitel, který si přál sebe i žákyni uchovat v anonymitě.
"Doporučil jsem tedy prohlídku u odborníka, ačkoli podle mého názoru se rodiče s Lenkou doma málo připravovali. Kolikrát jsem s ní zůstal po hodině a látku jí ještě několikrát zkusil vysvětlit! Vždy se 'chytila' až na pátý osmý pokus."
V poradně, kam rodiče s Lenkou přišli, pak podstoupila odborné vyšetření. Psychologické testy dyslexii neukázaly. Podle odborníků jde o lehčí mentální opoždění: děvčátko je na úrovni dítěte zhruba o rok a půl mladšího.
"Problém je, že u mentálně opožděných dětí se vždy něco, co se blíží poruše učení, může najít. A rodiče nás do této diagnózy málem tlačí," říká Masáková.
"Tlak rodičů i škol na psychology v poradnách, aby diagnostikovali některou z poruch učení, tu skutečně je," potvrzuje i Jaroslav Šturma.
"Je to logické. K definici specifických poruch učení patří, že dítě má z hlediska inteligence normální vzdělávací předpoklady. Na rozdíl od dítěte s mentálním postižením." Dítě, které má od lékařů potvrzenou některou z poruch učení, má nárok na řadu úlev.
A rodiče se také z pozice viníků (kteří dítěti nepomáhají s přípravou do školy), dostanou do opačné pozice: vinu má škola, která nedokáže vzít v úvahu potíže mého dítěte.
"Neříkám, že jsou učitelé vždy bez viny, a některé problémy může vyřešit přestup na jinou školu. Na druhou stranu: rodiče takového dítěte za námi pak přijdou a řeknou: něco s tím dělejte, my už se starat nemusíme," říká ředitel Svobodné základní školy v Londýnské ulici v Praze Jaroslav Kotal.
"Naštěstí jsou i rodiče, pro které je hlavní blaho dítěte a kteří pochopí, že někdy je holt intelekt nižší a známky že nejsou tak důležité." Psychologové mají celou baterii testů, díky kterým mohou zjistit, jak na tom dítě ve skutečnosti je. Přesto těchto diagnóz přibývá, čehož si povšimlo už i ministerstvo školství.
"Podle našich statistik, které jsou ovšem velmi orientační, těmito poruchami trpí asi čtyři procenta dětské populace. Přičemž je pravda, že počet dětí-dyslektiků narůstá," říká Zuzana Kaprová z odboru speciálního školství.
"Jenže je otázka, co tyto potíže v jazykové oblasti způsobuje. Zda jde skutečně o poruchu, nebo o potíže způsobené tím, že děti málo čtou, že na ně rodiče mají méně času, a tak s nimi méně komunikují."
Skutečných dyslektiků mohou být - pokud jde o český jazyk dvě až tři procenta. "To, co je jakoby navíc, jsou jiné problémy, které se jen dyslexii připisují na vrub," soudí Šturma.
