Jeden manželský pár se třemi dětmi naopak nakráčel k referendu s jasným rozhodnutím: "Kampaň pro Ano nás zmátla, nevysvětlila nic. Naopak ochrana naší svobody je důležitá. Takže hlasujeme Ne."
Irové smlouvu nakonec skutečně smetli a bruselští úředníci a mnoho evropských politiků má pořádnou kocovinu. Ne, žádná Evropská unie se nerozpadne, bude fungovat dál. Bohužel bude fungovat stejně: zůstane obyčejnému člověku nesrozumitelná a tajemná, bez demokratické kontroly. Organizace sama pro sebe, a přitom slyšíme léta – současně pro nás všechny.
Jenže irské odmítnutí ukázalo, že odpor k řízení Evropské unie shora, přes nejrůznější komise a neidentifikovatelné úředníky, narůstá. Občané jsou zmateni a odcizeni od politického projektu se jménem Evropa.
Daleko vážnější než nesrozumitelný text Lisabonské smlouvy (jedná se o právnický dokument a ten nemůže být jednoduchý) je otázka legitimity svobodných rozhodnutí občanů. Irové odmítli v roce 2001 smlouvu z Nice. O rok později hlasovali znovu a řekli Ano. Dánové řekli Ne maastrichtské smlouvě v roce 1992, po přesvědčování jí pak také dali šanci. Francouzi a Holanďané zase řekli Ne euroústavě před třemi lety. Pak už možnost jít podruhé k referendu nedostali.
I teď všichni křičí, že hlasování v Irsku se má opakovat. Proč, proboha? Copak všechna Ne se musí pod nátlakem měnit na Ano? Původní hlas občanů neplatí? Na to bruselská mašinerie spoléhá. Šíří "dobro pro dobro" bez ohledu na to, co si kdo myslí. Přitom podle odhadů by při referendech Lisabonská smlouva neprošla asi v deseti zemích Unie.
Jenže předseda Evropské komise José Manuel Barroso si pořád myslí, že dokument je "živý". Jean-Pierre Jouyet, francouzský ministr pro evropské záležitosti, zase tvrdí, že "nejdůležitější věcí je, že ratifikační proces musí pokračovat v ostatních zemích".
Ale proč by měl pokračovat, když souhlasit musí všechny státy? Co bude výsledkem pokračování? Zřejmě práce na úpravě smlouvy a další ignorování názoru občanů. Čiší z toho zpupnost a bezradnost.
Bruselské europupky se navíc plní čím dál více bez dostatečné kontroly. O životě v Evropě rozhodují vybrané komise, nabubřelí úředníci, sjednotitelé nesjednotitelného. Nevyhovující staré zákony a normy nikdo neruší, Barrosem slibované reformy práce Evropské komise jsou v nedohlednu, předpisů přibývá, členské státy se musí chovat jako pejsci.
Jistě, někde se za evropské peníze postaví nové silnice, čističky či kravíny. Že by však cesta regulací, na které najdete vše stejné, vedla do ráje, o tom se dá pochybovat. Omezuje to konkurenční prostředí a vzdychání o tom, že Asie nás likviduje, nabírá na síle.
Také velikášství evropských politiků nezná mezí. Neustále posloucháme řeči, jak zabráníme klimatickým změnám, místo toho, aby se zjednodušily procesy a postupy v samotné Unii. I šíření sociálního blaha, třeba v podání českého eurokomisaře Vladimíra Špidly, připomíná socialistické "poručíme větru, dešti". Místo abychom si poručili šetřit a omezovali finančně nezvladatelný evropský model sociálního státu.
Sama myšlenka Evropské unie, volného trhu, pohybu kapitálu či osob, je dobrá. Ale nesmyslné sešněrovávání toho, co jako občan EU ještě mohu, a co už nemohu (navíc bez možnosti to ovlivnit), degraduje i ty nejlepší ideály a myšlenky. Jenže Bruselu to je a bude jedno. O nás, bez nás, za nás, s námi, proti nám.
