Stejně stará Barbora Kupková a její matka Eva postávají dlouhé hodiny u okna do pokoje na pražské vysokoškolské koleji, kde Tomáš bydlí, a zírají dovnitř. A to i v hustém dešti. Když jede ze školy domů do Mostu, do několika hodin jsou tam také a hlídkují před jeho domem. "Děje se to už pět let a stupňuje se to," popisuje Tomáš.
Je obětí soustavného pronásledování nazývaného stalking. "Podobných případů přibývá," říká prezidentka Bílého kruhu bezpečí Petra Vitoušová. Se stalkingem se podle statistik ve větší či menší míře potýká až deset procent lidí. A přestože jim pronásledování ničí životy, nedovolají se v Česku pomoci.
České zákony pojem stalking neznají
Zákony je podle odborníků zabývajících se násilím dostatečně nechrání a policie nemůže nic dělat. Některé případy pak končí i smrtí pronásledovaného. Loni v létě například zhrzený nápadník ubil v Praze třiatřicetiletou ženu, kterou předtím dlouho pronásledoval. Ani jí policie nepomohla.
Podle policejní psycholožky Ludmily Čírtkové neexistuje pro Tomáše a podobně postižené lidi žádná cesta, jak se pronásledovatele zbavit. Na Západě zákony znají pojem nebezpečného pronásledování nazývaného stalking a mnohde ho považují za trestný čin.
"Policisté jsou tam vyškolení a umějí navázat s pronásledovatelem kontakt," podotýká Čírtková. Pokud se zjistí, že pronásledovatel může trpět duševní chorobou, dostane se do péče lékařů. Případy se tam navíc evidují.
V Německu a Rakousku by je policie zatkla. Tam je pronásledování trestným činem. "Takové řešení navrhujeme i u nás," říká Petra Vitoušová. Totéž by chtěla i ministryně Džamila Stehlíková.
"Volám policii třeba i dvakrát týdně. Nemá to smysl. Odvezou je, ale za pár hodin jsou zpět," říká Tomáš Kočí. Pronásledovatelky zkusil udat i na městském úřadě, ani tam však nepochodil. Ženy žádný zákon neporušují. A nátlak se rok od roku stupňuje. Dříve Barboře, která je do chlapce zamilovaná, stačilo jen ho vidět. V poslední době však s matkou denně častují jeho okolí vulgárními nadávkami.
Tomášovi stále v patách
Tomáš už má vycvičený zrak. Když spolu přicházíme k osvětlené budově vlakového nádraží v Mostě, stačí mu letmý pohled do haly a ví, že jeho dvě pronásledovatelky už tam jsou.
Čtyřiadvacetiletá blonďatá Barbora Kupková a její matka jsou stejně rychlé. Vystartují za námi takřka okamžitě. "Podívej se, s kým tady dneska je. Jestli to není příbuzná, tak je to teda pěkná šereda," utíká starší žena za námi a komentuje vetřelce – tedy mě. Proud jejích nadávek, výtek a otázek je nekonečný.
"Teda Tomáši, za takovouhle štětku jsi vyměnil moji Báru? To je hrůza. Vždyť se podívej, jakou má zlatou kabelku, jako nějaká štětka z E55," pokračuje v mé dehonestaci.
Tomáš už mi stačil vysvětlit, že podobná a mnohem vulgárnější ohodnocení si musí vyslechnout všechny jeho kamarádky. Ale nejen ony. Pronásledovatelky napadají i dívky, které Tomáše náhodou minou na ulici.
"Báro, běž se na ni podívat. Ať vidíš zblízka, jak je tlustá. A jaké má krátké nohy," pobízí matka dceru.
Ta skutečně popojde blíž a zírá na mě uslzenýma očima. Sleduje, zda se náhodou Tomáše nedotýkám. Upřímně, netroufla bych si, ani kdybych byla opravdu jeho dívka, za kterou mě dvě slídilky považují. Měla bych strach, že budu jejich vulgarity poslouchat pořád.
Jak se Tomáš do nezáviděníhodné situace dostal? Ani po pěti letech neví, proč si Barbora zvolila za svou životní lásku zrovna jeho. Chodili spolu osm let do třídy na gymnáziu. "Dá se říct, že byla outsider třídy, nikdo se s ní moc nebavil. Výsledky ale měla slušné," vybavuje si Kočí.
Nejprve byly esemesky
Ve čtvrtém ročníku se do něj zamilovala, ale on jí vysvětlil, že o ni nestojí. "Pak jsem se Báry zastal, když se do ní ostatní na maturitním večírku naváželi. Jediná moje věta celou věc urychlila," vzpomíná Tomáš.
Bára mu od té doby píše desítky esemesek denně, zahlcuje mu mail, nechává před jeho dveřmi dárky. Ať jde student po rodném Mostě kamkoli, následuje ho. Barbora se snaží s ním na ulici srovnat krok, aby to alespoň vzdáleně vypadalo, že k sobě patří. A neustále mu opakuje, že ho miluje. Nebo nenávidí.
Matka s dcerou obtěžují také Tomášovu rodinu a kamarády. "Když jdu večer se spolužáky na pivo, sednou si k našemu stolu a pořád říkají ty svoje nesmysly," popisuje.
Policii na ně volá několikrát týdně, ale teď už ví, že to nemá žádný význam. Přijdou zase. "Měl jsem pokoj jenom první rok, co jsem studoval v Praze. Pak ale zjistily, jakou dělám školu, a začaly hlídkovat před kolejí," říká student.
Pomoc zatím v nedohlednu
Ministerstvo spravedlnosti zatím neuvažuje, že by nový trestný čin do našeho systému zavedlo. A to ani do novém trestního řádu, který by měl začít platit v roce 2010. Argumentuje tím, že by uzákonění nového trestného činu ničemu nepomohlo.
"Ale věc není uzavřená," dává pronásledovaným naději mluvčí Zuzana Kuncová. Zatím se počítá jen s možností předběžného opatření, ve kterém například soudce zakáže pronásledovateli přibližovat se k oběti.
