„Milada Horáková ani podle tehdejších zákonů nespáchala žádný trestný čin. Nakonec byla spolu s ostatními obžalována a odsouzena za věci přímo absurdní, vymyšlené nebo takové, jejichž skutková podstata neodpovídala realitě,“ říká historik Martin Tichý z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Soud vypadal jako divadelní představení. Vše bylo pečlivě zrežírované. Jednací síň snímaly kamery. Zcenzurované rozhlasové reportáže se vysílaly každý den. „Díky tomu víme, jak propaganda následně pozměňovala smysl jednotlivých výroků obžalovaných podle připraveného scénáře, pečlivě kontrolovaného a v průběhu procesu průběžně hodnoceného,“ vysvětluje Tichý.
Prvorepublikoví soudci selhali
Tehdejší politické procesy je podle Tichého třeba vnímat jako divadlo. „Jeho aktéři mají při přelíčení přidělené role a musí je hrát podle naučeného scénáře.
Ovšem příprava této zrůdné tragédie vyžaduje čas a to, co musíme s velkými uvozovkami označit za rozdělení jednotlivých úloh. Milada Horáková byla do čela procesu postavena v oné přípravné, tedy vyšetřovací fázi. V ní ovšem nešlo o zhodnocení důkazů, ale o doslova zrežírování propagandisticky funkční podívané,“ vysvětluje historik.
Za průběh procesu nesli soudci a prokurátoři odpovědnost. O jejich sebemenší nezávislosti na mocenské struktuře nemůže být ani řeč. „Byli to právě ale soudci a prokurátoři s prvorepublikovým vzděláním a praxí, kteří se až příliš snadno vzdali své nezávislosti, což je téma, které dosud není zcela probádáno,“ říká Tichý.
Politické procesy 50. let v Československu Proces se skupinou Milady Horákové byl největší a nejvýznamnější vykonstruovaný politický monstrproces v komunistickém Československu padesátých let. Horáková byla zatčena 27. září 1949. Proces probíhal od 31. května do 8. června 1950. Včetně následných procesů bylo obžalováno 639 lidí. Uděleno bylo celkem deset trestů smrti, 48 doživotních trestů a další tresty odnětí svobody v souhrnné délce 7 830 let. Byl to jediný ze stovek politických procesů, ve kterém byla odsouzena a následně popravena žena. |
Předsedou senátu byl Karel Trudák, prvorepublikový přednosta Okresního soudu v Kojetíně, ale do paměti veřejnosti se zapsal zejména fanatický prokurátor Josef Urválek. Ten za první republiky působil u českobudějovického soudu a státního zastupitelství.
Přes pečlivou přípravu procesu se však jeho průběh občas vymkl z režie organizátorů a alespoň někteří z obžalovaných se před soudem bránili a pokoušeli se vyvracet některá obvinění.
Proces s Horákovou a spol. nebyl prvním politickým soudem, ale byl prvním, do kterého se aktivně zapojili sovětští poradci. „Jejich aktivní účast se projevila zejména na zrychlené přípravě řady podobných procesů a na zvýšené brutalitě vyšetřování, která zaskočila i československé vyšetřovatele,“ dodává Tichý.
Prací poradců bylo zavedení podrobné a také pečlivě dodržované režie procesů, jejichž průběh se tak příště už nemohl vymknout kontrole. Sami se také zúčastnili výslechů. Obvinění byli za použití fyzického a psychického násilí nuceni naučit se zpaměti jak otázky, tak požadované odpovědi.
O trestech rozhodla KSČ
Proces byl výjimečný i svým ohlasem. Po prvních třech dnech byl soud doslova zaplaven rezolucemi z továren, úřadů a obcí. Všechny volaly po přísném potrestání, většina po trestu smrti.
O výsledku procesu se tehdy rozhodovalo jinde než v soudní síni. Vedení KSČ podle Tichého v rámci různých komisích prakticky rozhodlo o „trestech“. Devětačtyřicetiletou JUDr. Miladu Horákovou „odsoudilo“ k trestu smrti. Trest smrti dostali i třicetisedmiletý Jan Buchal a sedmačtyřicetiletý právník Oldřich Pecl, stejně jako osmačtyřicetiletý historik Záviš Kalandra.
Dalších devět si odneslo dlouholeté tresty. Další tresty smrti pak padly v následných procesech, které soud s Horákovou odstartoval.
Za mnohonásobnou justiční vraždu byla po Listopadu 1989 odsouzena pouze jedna z prokurátorek, Ludmila Brožová–Polednová. Ostatní byli už po smrti. Spravedlnost měla zpoždění.
