Sportovec na vozíku Fotbalisté žili sbírkou
Kloučkovi z Dolních Chaber jsou od pohledu sympaťáci. Nadšení fotbalisté, kteří by za svůj klub dali duši. Na podzim – to jsme se ještě neznali – mi od Adély Kloučkové přišel zvláštní mail.
„Chtěli bychom věnovat výtěžek vstupného z posledního zápasu sezony někomu potřebnému. Ideálně nějakému sportovci. Poradíte mi?“ Hned mi naskočil v hlavě Patrik Šimánek z Prahy.
V prvním ročníku střední školy po nešťastném skoku do vody zůstal na vozíku. Je tomu rovných deset let. Má doma medaile i titul mistra republiky z veslování, který získal těsně před úrazem.
Strhlo se šílenství
Posílám Kloučkovým svůj článek, aby se o dotyčném dozvěděli víc. „To je přesně ono,“ okamžitě souhlasí paní Adéla. V okolí hřiště vylepuje plakáty, její syn Petr, který má na starost facebookové stránky klubu, šíří informaci o sbírce pro Patrika na sociální síti.
Za pár dnů přichází zpráva od Kloučkových. „Strhlo se doslova šílenství. Jako by celé Dolní Chabry začaly žít sbírkou pro Patrika. Přišel za mnou známý a na ruku mi dal deset tisíc s tím, že na zápase nemůže být… já prostě jen čumím...“
Kde vlastně leží Dolní Chabry? Je to zapomenutá ves někde na konci světa, kde hrají okresní přebor? Kdepak, jde o část Prahy 8. Fotbalu nerozumím, a tak se dopouštím dalšího faux pas. Žádný okresní přebor, Dolní Chabry jsou o stupeň výš a soutěží s pražskými kluby.
„Teď jsme druzí ze šestnácti,“ pyšní se trenér áčka mužů Petr Klouček. Své svěřence dovede 17. listopadu k vítězství. Fotbalisté z FK Modřice odejdou v mrazivém, ale slunečném dni poraženi v poměru 0:2.
„Vybralo se 32 tisíc. Přispěl i soupeř, a dokonce rozhodčí. Musela jsem pořád dokola vyprávět, jak jsme na Patrika přišli,“ líčí nadšeně Adéla Kloučková. Se synem pak jedou předat peníze.
U Patrika doma stráví několik hodin a pořád je o čem mluvit. Ukazuje jim své trofeje a fotky. Příjemné pocity jsou obapolné. „S Kloučkovými mi bylo moc fajn. Potěšilo mě, jak fotbalisté a diváci v Dolních Chabrech zareagovali,“ kvitoval po odchodu návštěvy vozíčkář.
Přispěli i neplatící fanoušci
O Patrika se stará jeho babička Jaroslava. Mladík se v nejtěžších chvílích nemohl opřít o otce, který zemřel, ani o matku, která od něj odešla. Osvědčil ale neobyčejnou vůli a zarputilost.
Ačkoliv má nefunkční i ruce a diplomku musel psát ústy, letos v září odpromoval na Metropolitní univerzitě a pomýšlí i na malý doktorát. Jeho aktuálním snem je dostat se na tříměsíční stáž do Bruselu.
Petru Kloučkovi staršímu se moc nelíbí, že by o jejich dobročinné akci měli lidé číst v novinách. Proto to prý nedělali. Manželčiným nápadem se ale dal strhnout i on. „Vstupné je u nás třicet korun a na zápas přijde tak stovka lidí čili obyčejně dáme dohromady sotva tři tisíce. Někdo obvykle proleze plotem, aby se vyhnul vstupnému. Tentokrát jsem si všiml, že pár diváků sice prolezlo, ale pak šli na Patrika přispět,“ usmívá se trenér.
Osiřelý chlapeček Martínek a jeho hvězdičky
Jedna maminka se na mě dívá z nebíčka a druhá je tady – usměje se čtyřletý klučina Martínek. Krouží plastovým dopravním letadlem nad hlavou, ale po očku stále sleduje škvírou mezi dveřmi svou tetu Petru a dědečka Jirku.
Má strach, že odejdou jako jeho maminka s babičkou a nevrátí se. Ty zemřely loni v říjnu při autonehodě na silnici mezi Strakonicemi a Volyní a chlapeček, který nikdy nepoznal svého otce, zůstal sám.
Pětadvacetiletá teta Petra – dvojče jeho maminky Jitky – se jej okamžitě ujala. Ve velmi tíživé situaci jí pomohli sbírkou lidé z celé země. Za pouhé dva dny se vybralo neuvěřitelných 2,8 milionu korun, chlapec s tetou si teď mohli koupit starší dům. Poprvé tak mohou oslavit Vánoce ve svém.
Bojí se, že taky odejdu
„Okamžitě mi začal říkat mami. Dědovi občas řekne táto, hlavně když spolu blbnou. Přes den se občas podívá k nebi a řekne, že nesmí zlobit, aby byly hvězdičky a z nich na něj koukala maminka s babičkou,“ vypráví jeho nová maminka Petra, které soud svěřil chlapce do péče.
Neváhala ani minutu – navzdory tomu, že sama děti nemá a byla to pro ni zcela nová situace, které se bála. „Je to moje krev, zlatej, hodnej, poslušnej klučina. Jediné, co mě občas trápí, je, že od něj nemůžu skutečně odejít ani na krok, ani k vratům za pošťákem, protože mě prostě nepustí, jak strašně se bojí, že odejdu jako maminka a už se nevrátím. Ten den ráno jej Jitulka odvedla do školky...“ odmlčí se Petra.
„Je, jako kdyby Jitušce z oka vypadl. My ho nikdy nikomu nedáme. Nikomu,“ říká rázně dědeček, který s nimi nyní na statku bydlí a pomáhá s chlapskou částí výchovy chlapce. Chce tím zdůraznit, že nestojí o to, aby se někdy přihlásil Martínkův biologický otec.
Ten Jitku opustil ještě dříve, než se chlapec narodil, a když za ním dědeček s babičkou jeli do práce, aby mu alespoň ukázali fotografii jeho čerstvě narozeného syna, nechal se zapřít. „Nikdy o něj neměl zájem. Pro nás prostě neexistuje,“ dodá tvrdě dědeček. Zní přesvědčivě a rázně. Aby ne – původním povoláním havíř, který osmnáct let fáral na Karvinsku a zažil závaly i výbuchy.
Jeho dcera a žena zemřely v autě jen dvě stě metrů od místa, kde v říjnu 2012, přesně na den o pět let dříve, srazilo auto v mlze brzy nad ránem mladého třiadvacetiletého chodce. „Byl to synovec...“ utrousí stroze, zadívá se dlouze do plamene hořící svíčky na stole a stočí řeč jinam. „Peťulko, řekni, jak to to tady chceme předělat,“ pobídne dceru, která až do osudné tragédie žila se sestrou a matkou v malém bytě v bytovce v Čepřovicích.
Jsem na dceru pyšnej
Petra začne nadšeně do detailu vyprávět, jak statek, který nedávno koupili i díky sbírce pro malého Martínka, upraví. Co vše bude nové, kam se svede kanalizace, kde je studna, jak je na tom krov nebo stodola, z níž jednou bude garáž, a které zdi přijdou zbourat a jiné postavit.
Mnohokrát ale skromně zopakuje: hlavně aby jí někdo poradil dobré řemeslníky, kteří budou mít nápady, nebudou drazí a půjde s nimi dům opravovat postupně, především z toho, co ona sama ušetří. Zbytek peněz ze sbírky – za které znovu a znovu lidem děkuje – chce chlapci spořit na budoucnost a studia.
„Naše hlavní bydlení jednou bude tady naproti,“ ukáže na část domu přes dvůr, kde dříve býval vejminek. „Dole kuchyně s obývacím pokojem, nahoře v podkroví Martínkův pokojíček,“ vypráví Petra a zadívá se na fotku nade dveřmi, na níž je Martínek coby tříletý v náručí maminky Jitky a s babičkou.
„Budu si muset udělat autoškolu. Po tom, co se ale stalo Jitulce s mamkou, se budu bát jezdit. Ale musím. Kvůli malému, abych ho stíhala vyzvednout ze školky po práci a pak abych ho mohla vozit do školy,“ plánuje Petra.
„Jsem na Peťu pyšnej, jak to zvládla, zvládá a jak se o malého stará. Fakt jsem pyšnej, že se nelekla pro ní absolutně nové situace, nevzdala to a malého se ujala,“ uzavírá dědeček havíř, a i tento chlap s tvrdostí černého uhlí v tu chvíli zjihne.
Dcera šikanované učitelky Katka studuje v Anglii
Po zveřejnění příběhu Kateřiny Vernerové v MF DNES na sklonku roku 2016 se zvedla doslova tsunami lidské solidarity. Její matka, učitelka angličtiny, kterou šikanovali tři studenti pražské průmyslovky v Třebešíně, v únoru roku 2016 zemřela na mozkovou mrtvici. Podle mínění Katky se ale na matčině zdraví podepsal i stres z atmosféry ve škole.
Desítky čtenářů dívce nabídly pomoc. Někteří ji chtěli navštívit nebo rovnou adoptovat. Jiní ji zvali na Vánoce domů. Z celé země přicházely povzbudivé maily a na účtu studentky se vršily statisíce. O dárky k jejím prvním Vánocům bez maminky se v roce 2016 postarala MF DNES.
„Poslední měsíce života mamka jezdila domů do Loun hodně zničená. Svěřila se mi, že s některými studenty není k vydržení. Všechna ta hrůza se na mě svalila po její smrti, když jsem ve zprávách uviděla ta videa,“ popisovala tehdy Kateřina.
Začala jezdit na besedy se školským ombudsmanem a apelovala na žáky, aby při šikaně nemlčeli. Měla ambiciózní plány. Uvažovala o žurnalistice a pomýšlela na studium v cizině.
Lidská práva v Británii
A kdepak je dnes téhle štíhlé dlouhovlasé slečně konec? První stopu lze najít na Facebooku. Maturitu udělala se zpožděním a letos začala studovat právo na univerzitě v Essexu ve Velké Británii.
„Ve výběru oboru mě určitě ovlivnila kauza spojená s šikanou mojí maminky,“ reaguje na dotaz MF DNES Kateřina, která současně s právem studuje i samostatný obor lidská práva. Oceňuje, že britský systém školství je zaměřen na praktickou část studia. Nemusí se tím pádem tolik trápit s dějepisem, ale může se rovnou učit právo aplikovat.
„Anglie je mi velice blízká, považuji ji za svůj druhý domov. Londýn jsem si oblíbila hned po první návštěvě a teď bydlím velice blízko,“ vypráví. Britové podle ní rozhodně nejsou takoví suchaři, jak se o nich říká. Naopak, jsou to opravdu milí a přívětiví lidé.
„Studovat v zahraničí je úžasná zkušenost a zažít multikulturní prostředí britských univerzit bych přála každému,“ uzavírá Katka, která 28. prosince oslaví dvacáté narozeniny.
Studium ji zjevně nabilo novou energií. Největší příval bolesti už zahladil čas.
Oběť útoku nožem Sen o domku pro syny
Marek Petružálek se ocitl v nesprávný čas na nesprávném místě. Před šesti lety na něj ve Znojmě uprostřed noci zaútočil muž nožem. Po ráně do krku ztratil tři litry krve a jeho mozek zůstal dlouho bez kyslíku. Lékaři vyřkli zdrcující diagnózu – vigilní kóma, což lze laikovi přiblížit slovy – ani živý ani mrtvý. Marek nemluví ani nechodí.
Letos v únoru smutný příběh vylíčila MF DNES Markova matka Jana Petružálková. A čtenáři neváhali a přispěli mu na drahou neurorehabilitaci. Díky cvičení v maďarském Šoproni a slovenských Piešťanech udělal třiatřicetiletý muž zjevný pokrok.
„Mareček se s naší pomocí začíná stavět na nohy. Už nepotřebujeme zvedák a z postele ho dokážu dostat rovnou na vozík. Už ho nemusíme krmit sondou do žaludku, jde to i normálně. Taky začíná víc vnímat, poslouchá rádio a na všechno reaguje. Těžce poškozený mozek se probírá k životu,“ vypráví matka.
Pachatel uprchl
Turek pracující v Rakousku napadl v osudnou noc nejprve Markova kamaráda a zasadil mu sedm bodných ran. Žádná však nebyla tak fatální jako ta jediná, kterou schytal Marek, když svého druha bránil. Pachatele policie identifikovala, ale podařilo se mu uprchnout.
Rodiče se okamžitě rozhodli, že se o syna budou starat sami, odmítli ho svěřit ústavu. Postupně si osvojili všechny pečovatelské úkony. Otec nakupuje a vaří, matka se věnuje Markovi. Časem synovi zařídili i speciální výtah do patra. Jednou za měsíc u nich stráví víkend i Markova šestiletá dcera Diana. „Vnučce říkáme, že se táta možná uzdraví. Její matka Marka také navštěvuje, i když má přítele. Chápeme to, je mladá a potřebuje žít,“ podotýká matka.
Ani její starší syn není zdravotně v pořádku. „Když jsme ještě u nás v paneláku neměli výtah a bratr snášel Marka ze schodů, praskla mu plíce a od té doby je v invalidním důchodu,“ líčí Jana Petružálková.
Rodiče se rozhodli pořídit synům na vlastním pozemku malý domek. Bezbariérové přízemí pro Marka už je hotovo, zbývá vystavět první patro pro Jiřího, který se bude o bratra s pomocí rodičů starat. Přestože má Marek svůj účet na kontu Bariéry, dál neúnavně oslovuje sponzory a nadace. Z důchodů se peníze dávají dohromady ztuha.
„Už jsme se s manželem v péči o Marka sehráli a zatím zvládáme. Jen doufám, že nám budou ještě dlouho stačit síly. Nechci pomyslet, co bude pak,“ uzavírá Jana Petružálková.
Kšefty se stravenkami Paní Evě poukazy nepomáhají
Jedli jsme kolínka s bujonem. Každý den, celý měsíc – líčila svou situaci letos v září paní Eva ve dveřích zpustlého pronajatého domku ve vesničce u Slaného. Za dveřmi má stará zrezivělá kamna, za nimi kredenc, stůl a lavice. Podél zdi v tmavé chodbě stojí vyrovnané krabice se jmény dětí, které v nich mají oblečení. Chodba ústí do malé ložnice, v níž se žena tísní se svými potomky.
Problémy s poukázkami
Paní Eva přišla o práci a marně hledá novou. Od loňského prosince dostává třetinu dávek v poukázkách, jež stát vyplácí všem, kteří berou příspěvky na živobytí déle než půl roku. Stát tím chce zabránit tomu, aby si lidé za dávky kupovali cigarety, alkohol nebo je naházeli do automatů. „Chápu to, ale proč stát trestá i mě?“ ptá se nešťastně Eva.
Poukázky jsou určeny na nákup jídla, oblečení, léků, základních hygienických a školních potřeb. Jenže s tím je potíž. Do nejbližšího obchodu, který poukázky bere, musí paní Eva dojíždět a to něco stojí. Navíc potřebuje peníze i na cestu k lékaři, na sociálku a podobně.
Dohodla se proto s prodavačem malého obchůdku ve své vesničce a směňuje s ním „stravenky“ za hotovost. Ale není to zadarmo. „Dám mu dvacet padesátikorunových poukázek a on mi vyplatí 700 korun,“ prozrazuje Eva. „Já vím, nemělo by se to dělat, ale co mi zbývá,“ dodává a provinile klopí oči.
Změna se nebude týkat všech
Podle právníků se paní Eva dopouští podvodu, jenže bez toho by na tom s dětmi byla ještě hůř. Je bez práce, na nemocenské a otec dětí výživné neplatí. Když její příběh popsala MF DNES, okamžitě se ozvala řada čtenářů, kteří nabízeli věci, oblečení, pomůcky pro děti i peníze. Třeba muž, jenž nechtěl sdělit své jméno, napsal redakci e-mail a žádal o kontakt na ženu. Pak jí poslal poštovní složenkou 10 tisíc korun.
Od ledna 2019 se výplata příspěvků na živobytí změní. Staří, nemocní, lidé v domovech důchodců a nemocnicích, invalidé, nesvéprávní a ti, kteří brali poukázky jen v hodnotě do 500 korun, už budou brát opět jen peníze. Paní Evy se ale změna netýká, dál bude řešit, kde utratit poukázky.
