Rok, který mezitím uplynul, byl rokem, kdy stále více kritiků poukazovalo na prezidentovy chyby, byl to rok, kdy se definitivně rozplynul mýtus Václava Havla. Ostatně jen krátce poté, co se rozplynul pod tlakem finančních skandálů mýtus jeho soka Václava Klause.
Před časem prezident prohlásil, že jsou mu přičítány mnohé chyby, jichž se nedopustil. O svých omylech prý ví, ale nikdo na ně ještě nekápl.
Co tedy není chybou?
Veřejnost vyčítá Václavu Havlovi, že příliš podléhá vlivu své druhé manželky. To je asi stejně pravděpodobné jako příběh, v němž by se Štětináč stal vůdcem Rychlých šípů.
Jakkoli mohou existenciální zážitky člověka změnit, Václav Havel je dominantní bytost, vášnivý puntičkář, který neustále sám před sebou hledá důvody pro svá rozhodnutí a snaží se je zdůvodnit i jiným. Krize autora brilantního eseje Moc bezmocných, idealisty, jenž se považuje za dalajlamova přítele, a zároveň autora dvou posledních banálních novoročních projevů a multimilionáře obchodujícího s pochybnou firmou Chemapol nezačala loni ani předloni. Havel není schopen vypořádat se se svou životní rolí.
Na jedné straně totiž svůj úřad přesahuje, na druhé straně není schopen dostát jeho nárokům.
Z mnoha jeho prohlášení vyplývá, že chce stát nad politikou, z jiných, že je její součástí. Jednou chce být demiurgem, jako když dával dohromady Tošovského dočasnou vládu nebo se pokoušel prosadit své právo ne-jmenovat premiérem vítěze voleb, jindy chce být enfant terrible, který říká, co si myslí, padni komu padni.
Havlův rok vlastně nezačal volbou, nýbrž známým rudolfinským projevem, v němž podrobil na sklonku roku 1997 zdrcující kritice Klausovu éru. V té době také vynalezl papouškovaný pojem "blbá nálada", v němž po svém shrnul příznaky krize post-komunistické společnosti. Takto zaujal distanc od své role spolutvůrce transformace a podtrhl spekulace o tom, že jedním z motivů je jeho nenávist vůči Klausovi, který ho v době dělení federace zbavil faktické moci.
Rudolfinský projev byl výtvorem nezávislého intelektuála, jenž vášnivě kritizuje zlořády epochy. Jenže ten, kdo by očekával, že tento intelektuál využije prezidentské role, aby místo těžce otřeseného Klause zaujal místo vůdce společnosti, byl zklamán. Rok 1998 vítal Havel řečí, v níž, pokolikáté už?, poukazoval na význam občanské společnosti, různých spolků a zkrátka zaujaté správy věcí veřejných obyčejnými lidmi. Občanská společnost v Havlově pojetí je ovšem ideál, pro jehož uskutečnění, kromě řečí, nic neudělal.
Skutečnou energii věnoval prezident podpoře Tošovského poloúřednického kabinetu. Byl snad jediným člověkem v zemi, který se domníval, že tento experiment může vydržet déle než plánovaný půlrok.
Model, v němž může být tím, kdo tahá za nitky v pozadí, Havlovi pravděpodobně vyhovuje. Svědčí o tom i křečovitá snaha uplácat velkou koalici sociálních demokratů, lidovců a Unie svobody po volbách v polovině roku.
Opoziční smlouva znamenala jeho další prohru. Havel ji kritizoval podobnými slovy jako většina publicistů. Politicky se však podvolil nové skutečnosti. V nitru však zůstal zarytým fanouškem sil bojujících proti této smlouvě. Projevilo se to po listopadových senátních volbách, v nichž zvítězila čtyřkoalice: prezident pochválil "osvícenější voliče", kteří přišli k urnám.
Naplno se projevil rozpor mezi zavilým akčním intelektuálem, jenž se snaží někdy podvědomě vnutit svá dobře promyšlená rozhodnutí jiným, a člověkem, který chce se ctí vykonávat svůj úřad.
Právě sympatické pedantství, o němž mluví přátelé z disident-ských dob, se stalo Havlovi chomoutem. Snaží se poctivě zvládnout prezidentskou agendu, vystupovat na veřejnosti jako prezident a při tom ztrácí sebe sama, tedy vzdělaného otevřeného člověka, který má k tomu, co se děje, co říci. Jenže on chce i řídit. Přesně a tak, aby mu nikdo nemohl nic vyčíst.
Havel nyní neví, kdo je. Toto tápání se projevilo v uzavřeném vztahu k veřejnosti, který se stále stupňuje. Muž, jenž dříve z dobrých důvodů dával všanc své soukromí, nyní poskytuje jen předem připravené rozhovory předem vybraným novinářům, o jejichž sympatiích nemůže být pochyb. Cokoli ze svých vážnějších myšlenek se obává sdělit - jako by už chystal paměti.
Doby, kdy se pro svou klukovskou otevřenost, s níž navštěvoval hospůdky, stal miláčkem davu, jsou nenávratně pryč.
Není proč mu upírat či snad závidět milionové dědictví. Ale člověk uzavřený v přepychu hradních komnat a procovské vily je málo důvěryhodný jako tribun občanské společnosti žijící z desetitisícového platu, jímž by chtěl být.
Muž, jenž si sám v devadesátém roce stěžoval na to, že psa, který se mu nelíbí, by lidé hned zabili, by dnes nepřiměl sebepromyšlenějším projevem ani babičku, aby přerušila žehlení. Jeho heroická snaha být i nebýt politikem je již prohlédnuta a občané začínají vnímat Havla přesně jako součást uzavřené obce státo-vládců, která se lidem odcizila.
Jakých chyb se tedy loni dopustil Havel, myslitel a demiurg?
Neodmítl trapnou prezidentskou volbu.
Neobrátil se na veřejnost s pravdivým a prožitým projevem o svých pochybách v době nemoci.
Nepohrozil vážně demisí, když opoziční smlouva sešněrovala politický život.
Nevystoupil s programem, jenž by naznačil cestu z postkomunistické krize k normální společnosti.
A jakých chyb se dopustil jako reálný politik?
Přesně těchže!
Havel totiž chce být naplno jak angažovaným intelektuálem, tak reálným politikem.
Není ani jedním.
Před časem prezident prohlásil, že jsou mu přičítány mnohé chyby, jichž se nedopustil. O svých omylech prý ví, ale nikdo na ně ještě nekápl.
Co tedy není chybou?
Veřejnost vyčítá Václavu Havlovi, že příliš podléhá vlivu své druhé manželky. To je asi stejně pravděpodobné jako příběh, v němž by se Štětináč stal vůdcem Rychlých šípů.
Jakkoli mohou existenciální zážitky člověka změnit, Václav Havel je dominantní bytost, vášnivý puntičkář, který neustále sám před sebou hledá důvody pro svá rozhodnutí a snaží se je zdůvodnit i jiným. Krize autora brilantního eseje Moc bezmocných, idealisty, jenž se považuje za dalajlamova přítele, a zároveň autora dvou posledních banálních novoročních projevů a multimilionáře obchodujícího s pochybnou firmou Chemapol nezačala loni ani předloni. Havel není schopen vypořádat se se svou životní rolí.
Na jedné straně totiž svůj úřad přesahuje, na druhé straně není schopen dostát jeho nárokům.
Z mnoha jeho prohlášení vyplývá, že chce stát nad politikou, z jiných, že je její součástí. Jednou chce být demiurgem, jako když dával dohromady Tošovského dočasnou vládu nebo se pokoušel prosadit své právo ne-jmenovat premiérem vítěze voleb, jindy chce být enfant terrible, který říká, co si myslí, padni komu padni.
Havlův rok vlastně nezačal volbou, nýbrž známým rudolfinským projevem, v němž podrobil na sklonku roku 1997 zdrcující kritice Klausovu éru. V té době také vynalezl papouškovaný pojem "blbá nálada", v němž po svém shrnul příznaky krize post-komunistické společnosti. Takto zaujal distanc od své role spolutvůrce transformace a podtrhl spekulace o tom, že jedním z motivů je jeho nenávist vůči Klausovi, který ho v době dělení federace zbavil faktické moci.
Rudolfinský projev byl výtvorem nezávislého intelektuála, jenž vášnivě kritizuje zlořády epochy. Jenže ten, kdo by očekával, že tento intelektuál využije prezidentské role, aby místo těžce otřeseného Klause zaujal místo vůdce společnosti, byl zklamán. Rok 1998 vítal Havel řečí, v níž, pokolikáté už?, poukazoval na význam občanské společnosti, různých spolků a zkrátka zaujaté správy věcí veřejných obyčejnými lidmi. Občanská společnost v Havlově pojetí je ovšem ideál, pro jehož uskutečnění, kromě řečí, nic neudělal.
Skutečnou energii věnoval prezident podpoře Tošovského poloúřednického kabinetu. Byl snad jediným člověkem v zemi, který se domníval, že tento experiment může vydržet déle než plánovaný půlrok.
Model, v němž může být tím, kdo tahá za nitky v pozadí, Havlovi pravděpodobně vyhovuje. Svědčí o tom i křečovitá snaha uplácat velkou koalici sociálních demokratů, lidovců a Unie svobody po volbách v polovině roku.
Opoziční smlouva znamenala jeho další prohru. Havel ji kritizoval podobnými slovy jako většina publicistů. Politicky se však podvolil nové skutečnosti. V nitru však zůstal zarytým fanouškem sil bojujících proti této smlouvě. Projevilo se to po listopadových senátních volbách, v nichž zvítězila čtyřkoalice: prezident pochválil "osvícenější voliče", kteří přišli k urnám.
Naplno se projevil rozpor mezi zavilým akčním intelektuálem, jenž se snaží někdy podvědomě vnutit svá dobře promyšlená rozhodnutí jiným, a člověkem, který chce se ctí vykonávat svůj úřad.
Právě sympatické pedantství, o němž mluví přátelé z disident-ských dob, se stalo Havlovi chomoutem. Snaží se poctivě zvládnout prezidentskou agendu, vystupovat na veřejnosti jako prezident a při tom ztrácí sebe sama, tedy vzdělaného otevřeného člověka, který má k tomu, co se děje, co říci. Jenže on chce i řídit. Přesně a tak, aby mu nikdo nemohl nic vyčíst.
Havel nyní neví, kdo je. Toto tápání se projevilo v uzavřeném vztahu k veřejnosti, který se stále stupňuje. Muž, jenž dříve z dobrých důvodů dával všanc své soukromí, nyní poskytuje jen předem připravené rozhovory předem vybraným novinářům, o jejichž sympatiích nemůže být pochyb. Cokoli ze svých vážnějších myšlenek se obává sdělit - jako by už chystal paměti.
Doby, kdy se pro svou klukovskou otevřenost, s níž navštěvoval hospůdky, stal miláčkem davu, jsou nenávratně pryč.
Není proč mu upírat či snad závidět milionové dědictví. Ale člověk uzavřený v přepychu hradních komnat a procovské vily je málo důvěryhodný jako tribun občanské společnosti žijící z desetitisícového platu, jímž by chtěl být.
Muž, jenž si sám v devadesátém roce stěžoval na to, že psa, který se mu nelíbí, by lidé hned zabili, by dnes nepřiměl sebepromyšlenějším projevem ani babičku, aby přerušila žehlení. Jeho heroická snaha být i nebýt politikem je již prohlédnuta a občané začínají vnímat Havla přesně jako součást uzavřené obce státo-vládců, která se lidem odcizila.
Jakých chyb se tedy loni dopustil Havel, myslitel a demiurg?
Neodmítl trapnou prezidentskou volbu.
Neobrátil se na veřejnost s pravdivým a prožitým projevem o svých pochybách v době nemoci.
Nepohrozil vážně demisí, když opoziční smlouva sešněrovala politický život.
Nevystoupil s programem, jenž by naznačil cestu z postkomunistické krize k normální společnosti.
A jakých chyb se dopustil jako reálný politik?
Přesně těchže!
Havel totiž chce být naplno jak angažovaným intelektuálem, tak reálným politikem.
Není ani jedním.
