V katolických kostelech i mimo ně, například na poutních či jinak památných místech, se konají pobožnosti křížové cesty. Má čtrnáct zastavení, obvykle znázorňovaných obrazy nebo jednoduše kříži s číslicemi.
Každé zastavení představuje památnou chvíli na Ježíšově poslední cestě na popraviště a do hrobu, jak se dala zrekonstruovat z líčení čtyř evangelistů Matouše, Marka, Lukáše a Jana. Její dnešní podoba se v katolické církvi ustálila a rozšířila v 17. století.
Šest set metrů musel Ježíš s křížem na rameni urazit z jeruzalémského soudního paláce na golgotské popraviště, které už bylo za městskými hradbami.
Popravčí průvod vedl římský setník s četou vojáků, za nimi kráčeli soudní úředníci, odsouzený Ježíš s dvěma zločinci, kat s pomocníky, členové židovské velerady, příbuzní a známí odsouzenců a samozřejmě také nepostradatelní zvědavci a čumilové.
Církevní obřady v jednotlivých dnech Svatého týdne mají prastarý původ, který sahá až do 4. století. Vyvinuly se z poutí podnikaných věřícími do svatého města Jeruzaléma, do míst posledních Ježíšových dnů, postupně se rozčlenily, obohatily a zdůraznily dílčí aspekty.
Dvakrát ve Svatém týdnu se v katolických kostelech čtou nebo zpívají pašije - na Květnou neděli podle sv. Lukáše a na Velký pátek podle sv. Jana. Zčeštěné slovo pašije vychází z latinského substantiva passio, které lze bezproblémově přeložit jako utrpení. Popisují totiž Ježíšovo zatčení, odsouzení k trestu na kříži, popravu a pohřbení.
Poslední tři dny tohoto týdne se v křesťanské terminologii označují jako velikonoční triduum neboli třídenní ukřižovaného, pohřbeného a vzkříšeného Pána. Triduum začíná večerem Zeleného čtvrtka a končí slavnou velikonoční vigilií v noci z Bílé soboty na Neděli Zmrtvýchvstání neboli na Boží hod velikonoční.
Touto vigilií si křesťané připomínají základní článek své víry, že ponížený, pokořený, zmučený, popravený a pohřbený Ježíš vstal z mrtvých a žije déle nepomíjejícím životem.
Lidové prostředí spojilo jednotlivé dny Svatého týdne s prastarými často až do pohanských dob sahajícími obyčeji. Mnohé z nich dávno zapadly do zapomenutí, některé se udržují dodnes a jiné se opět křísí k životu.
 Jiřina Petratůrová včera na velikonočních trzích na Staroměstském náměstí malovala obří kraslici. Do Prahy přijela až z moravsko-slovenských hranic, z Blatnice u Ostrožské Lhoty. Její práci sledovalo mnoho Pražanů i zahraničních turistů. (10. dubna 2001) |
 Na řadě míst ve městě je cítit, že se největší a nejdůležitější svátky křesťanů v roce blíží, byť v ulicích často převažuje prodej zboží, které nemá s Velikonocemi vůbec nic společného. (10. dubna 2001) |
