Všímejme si toho každý rok touto dobou: mluví se mnohem častěji o těch, do jejichž těla vlétla kulka odlitá kdesi na Urale, než o těch, které jsme si zastřelili sami.
Velmi dobře to ilustruje i odškodňování obětí těchto osudových let. Odškodňováni jsou stále jen pozůstalí po zastřelených uralskou kulkou. Nejde přitom o to, že těch prvních bylo víc. Všude to totiž zdaleka neplatí.
Například v mém městě Brně byl poměr dva ku dvěma. Dva mrtvé nechali za sebou sovětští vojáci, dva jejich čeští následovníci o rok později. Ti už ulicemi pochodovali s tuzemskými zbraněmi a Brežněvem v duši. Na to, že ke ztotožnění se s cíli tohoto odpudivého diktátora měli pouhý rok, to zvládli velmi dobře.
S Brežněvem v duši ovšem museli žít i ti, kteří chtěli postupovat po žebříčcích kariéry a funkcí. Právě tehdy začala jedna z nejtemnějších kapitol našich dějin, doba, která vymazala jasné póly dobra a zla, přetvořila jazyk, přítomnost i minulost.
Nešlo o vládu fanatických komunistů jako v padesátých či šedesátých letech. Šlo o vládu těch, kteří dokázali žít s cizí duší, o vládu založenou na pouhém mechanismu moci, který tak dobře dokázal ovládat Gustáv Husák.
Jeden z pamětníků mi vyprávěl, že z celého toho smutného období pro něj byl nejsmutnější 22. srpen 1969. Datum není v učebnicích, ale pro něj bylo významné: ten den totiž pochopil, že vše je prohráno.
Bylo rok po okupaci, odpor byl zlomen, vedení dávno kapitulovalo. Palach byl nejen po smrti, ale zdálo se, že i zapomenut, a obyčejné demonstrace v ulicích právě skončily v lepším případě bitím, v horším bratrovražedným krveprolitím.
Mohlo se to samozřejmě čekat. Ale přesto prý hloubka deziluze byla po srpnu 1969 nezměřitelná. Možná se však jen blížila hloubce iluzí pražského jara, protože opilecká kocovina je také závislá na množství požitého alkoholu.
Dodnes si snad zcela neuvědomujeme, že definitivními hrobaři pražského jara ve skutečnosti nebyli sovětští vojáci. Sama okupace mnohé sjednotila, celonárodní, byť nenásilný odpor byl patrný a je dodnes hoden úcty.
I po okupaci ještě pokračovaly rehabilitace a řada dalších reformních kroků. Vše skončilo ve chvíli, kdy selhala politická reprezentace a zneužila důvěru, kterou jí daly miliony občanů. Zneužila ji samozřejmě proti nim.
Dobře to charakterizuje dobové heslo určené v době po okupaci tehdejším (reformním a oblíbeným) komunistickým předákům: "Jsme s vámi, buďte s námi!" Byla to výzva, upozornění, ale také skrytá obava, že válku proti vlastním lidem nejde vyhrát.
Možná to však byl jen bianko šek vystavený naivním národem, který ztratil pojem o tom, co má právo od svých vrcholných představitelů požadovat. Jestli vývoj po srpnu 1968 mohl jít jinudy, je otázka pro historiky.
Ale my bychom neměli zapomínat, že po srpnové okupaci přišla ještě jedna. Že jsme se nebáli jen ruských ozbrojenců, ale i těch v československých uniformách, že tito ozbrojenci stříleli ostrými náboji do svých soukmenovců.
A také bychom neměli zapomínat, že velká část těchto lidí to nedělala z pocitu životního ohrožení, ale z jakéhosi zvráceného pocitu sounáležitosti se silnou mocí, tedy přesněji: tou nejsilnější.
