Anna Ventrčová nebyla k utišení a za slzy se ani nestyděla. Její manžel totiž zahynul před dvaceti lety jako "záklaďák" na spojeneckém cvičení komunistické Varšavské smlouvy Štít '84.
Její dvacetiletý syn je jedním z posledních Čechů, který s povinnou vojnou - ovšem již v armádě se spojenci v NATO - končí.
"Když manžel na letišti v Žatci zahynul, bylo klukovi devět měsíců. Jsem ráda, že to má ve zdraví za sebou. Že je zodpovědnější, že fyzicky i mentálně vyspěl."
Na šéfa generálního štábu Pavla Štefku nostalgie nepadá, jakkoliv i on prošel dvěma lety povinné služby.
"Moderní zbraně jsou natolik složité, že už je vojáci v základní službě nemohou zvládnout. Armáda se navíc stává expedičním sborem, schopným rychle zasáhnout i na velké vzdálenosti. Proto s povinnou vojnou končíme, stejně jako další evropské země - jakkoliv se tomu, jako například Německo, bránily."
Líbí se mi tvá žena. Marš do armády!
Do roku 1802 se vojna podobala otroctví - sloužilo se doživotně. Císař se však nad poddanými muži slitoval a patentem jim zkrátil vojnu na deset let u pěchoty, dvanáct u jezdectva a čtrnáct v dělostřelectvu.
Tomuto "otroctví" se vyhnuli jen šlechtici, duchovní, úředníci, inteligence či řemeslníci s rolníky, jejichž produkce byla pro ekonomiku monarchie důležitá. Neplatilo to ale vždy. Když se třeba hejtmanovi zalíbila něčí žena, zařídil, aby její manžel narukoval. Soka se tak zbavil jednou provždy. A nebyla to tak ojedinělá výjimka.
Historik Jaroslav Lánik připomíná, že habsburská monarchie považovala průmyslově vyspělé a lidnaté české země odjakživa za spolehlivý zdroj rekrutů. "Z Čech se navíc odváděly do císařské pokladny vysoké daně," dodává Lánik.
Všeobecnou brannou povinnost, tak jak jsme ji znali v podstatě až dosud, vyhlásil císař František Josef v roce 1868. Od té doby prošly armádou miliony Čechů. K těm posledním patří i Ondřej Brychta, jemuž v pondělí jako uznání, že se vojně nevyhnul, dal ministr obrany Karel Kühnl hodinky a pamětní medaili.
"Asi to zní jako fráze, ale ten rok v zeleném mne posílil. Víc si teď věřím a mám představu o svých schopnostech. Obohatilo mne to i lidsky. Ani šikanu jsem nezažil," vzpomíná Brychta. Změny syna k lepšímu si pochvaluje i Marta Plíhalová: "Před vojnou to byl rozlítaný puberťák. Zajímaly ho jen tancovačky. Teď ví, co chce. Hodně jinak jedná s lidmi."
Armáda ruinovala stát
V nyní malém vojsku se prý dnes už tolik nešikanuje. V jedné z největších (na počet obyvatel) armád světa nebylo ponižování vzácností. Když se v roce 1953 hroutila i kvůli zbrojení ekonomika a vláda krizi řešila měnovou reformou, měla armáda 300 000 vojáků se stomiliardovým rozpočtem. Tehdy také Miroslav Švandrlík napsal své pověstné Černé barony.
České vojsko je od 1. ledna 2005 profesionální. Historie se tak opakuje: v letech třicetileté války se armády profesionalizovaly i proto, že k nabití muškety musel voják zvládnout pětadvacet úkonů, což už násilím a nahonem zverbovaný pacholek nezvládl.
I dnes vojsko potřebuje vycvičené profesionály. Veterán druhé světové války Tomáš Sedláček si přesto v pondělí posteskl: "Dříve s klukem, který nebyl na vojně, holky netancovaly, protože si myslely, že není v pořádku. Ne vše je na povinné vojně k zahození."
 Náčelník generálního štábu české armády Pavel Štefka (vlevo) předává pamětní medaile 80 vojákům základní vojenské služby, kteří se 6. prosince s armádou symbolicky rozloučili na Pražském hradě. (6. prosince 2004) |
