I v dosud známé boháčově minulosti jsou divné švy, které o solidnosti orgánů činných v trestním řízení nesvědčí.
Nezákonná vazba, stát platí odškodné, k tomu připiš léta se vlekoucí vyšetřování plus neschopnost napsat žalobu v zákonné lhůtě plus naopak tajemná komnata plná zbraní, nezvěstný otec a miliardy poschovávané po domě.
Jako třešničku na tento dort posaď naprosto nepravděpodobný útěk zadrženého a kolem toho skoku z okna rozevři vějíř všech těch náhod, které způsobily, že žádné z předešlých kroků spravedlnosti neměly úspěch.
K uvěření se nám klade naprostý nesmysl. Nebo přesněji: zázrak. Jmenuje se prý: selhání jedince. Se zázraky to policie daleko nedotáhne. Rejstřík policejních afér, to už je lákavé sousto pro velmi výkonnou policii, ne pro nějaké umrněné inspekce, jejichž vyšetřování a pátrání se pravidelně rozplývá jako pudr v bouři.
Policie je zasažena snětí, žádní inscenovaní Kryštofové to nezastřou. Neslyšíme však, že by se někdo chystal k zákroku. Náměstek policejního prezidenta má z útěku toto moudré poučení: Nenechat se prý, lidově řečeno, ukecat od zadrženého. Neměli bychom se ale nechat ukecat od toho náměstka.
Ostře vystoupil i ministr vnitra. Naštvalo ho to, řekl. Zločin se má asi na co těšit. Budou prý kázeňské důsledky. Ministr ohlásil, že policejní prezident při útěku nepochybil. Tomu se říká rychlé krytí bracha. Policie potřebuje smršť, nějakou zásadní změnu, očistu, převrat, ne fráze a plané řečičky. A to ne od sobotního útěku, nýbrž už dlouho. Sobotní skok není první, nýbrž poslední v dlouhé řadě afér.
Ministr vnitra ani policejní prezident závažnou změnu nechystají. Nevědí, že za stav policie včetně sobotní akce jsou odpovědni. Dokonce nejvíc, protože jsou nejvýše. Pokud by tomu tak nebylo, nemusíme takové vysoké úředníky mít.
