Patologiím chybějí chladicí boxy, těla leží na chodbách a rozkládají se

Strašnické krematorium v Praze zakázalo Jarmile Orlové položit růže do manželovy rakve. Důvod? Tělo jejího muže bylo už po pár dnech ve značném stadiu rozkladu. Kvůli nedostatku chladicích boxů totiž leželo na chodbě soudního lékařství. Může se to stát každému, zvláště když mu někdo z blízkých zemře před víkendem.

Když Jarmile Orlové zemřel manžel, byla to pro ni velká rána. Ještě větší však přišla, když se s ním chtěla naposledy rozloučit při smutečním obřadu. Pohřební služba se nejprve vymlouvala, že to není možné. Pak ustoupila, ale Jarmilu Orlovou úplně šokovala – varovala ji, že tělo jejího manžela Vladimíra Nečase je ve značném stadiu rozkladu.

"Začínala jsem tušit, že s Vladimírovým tělem se stalo něco špatného. Najednou jsem nevěděla, jak reagovat, jak se té byrokracii bránit," líčí svoji bezmoc Jarmila Orlová.

Začala pochybovat, kdo v rakvi vůbec je. A pohřební služba musela ustoupit znovu – povolila identifikaci nebožtíka. K rakvi šel na přání rodiny jen vnuk paní Orlové. O pohledu, jaký se mu naskytl, hovoří jen se sebezapřením.

Podívejte se na celou reportáž

Celou videoreportáž Jana Gazdíka a Janka Kroupy najdete ve 21:30 na www.idnes.tv

"Byl jsem v tu chvíli rád, že se mnou nešla babička. Bylo to úděsné. Nazdvihli víko rakve, rozepnuli plastový pytel a na mne vykoukla nateklá nazelenalá hlava v pokročilém rozkladu. Nejvíce mne ale vylekalo, že dědeček měl otevřené oči. Sváteční šaty i s jeho nejoblíbenější kravatou mu položili k nohám. Obléknout ho prostě už nemohli," říká Matěj Šámal.

Jarmila Orlová si přitom vzpomíná na otázky v kanceláři pohřební služby. "Jaký si prý přeji polštářek do rakve pro drahého zesnulého..."

Těl je moc a boxů málo

Vladimír Nečas zemřel ve středu doma. Ve čtvrtek jeho tělo pitvali na patologii, jenže od té doby ležely ostatky pana Nečase bezmála pět dnů na chodbě pitevny – teprve v pondělí si pro ně přijela pohřební služba Helfi.

Jarmile Orlové už asi nikdo nevysvětlí, proč se o ostatky jejího manžela nikdo nepostaral tak, aby nebyly – jak ona říká – zhanobeny. Nechápe také, proč o víkendech patologie nevydává nebožtíky, takže si je pohřební služba nemůže odvézt do chladicích boxů. A už vůbec ne to, že padesátka chladicích schránek soudní patologie na pražském Karlově je přeplněná těly.

Jarmile Orlové to potvrdil primář patologie Otto Boubelík. Vdova říká, že chtěla jediné: aby se s tělem jejího manžela nakládalo důstojně. Tak to ostatně nařizuje zákon o pohřebnictví.

"Zůstaly mi jen noční můry"

Při smutečním obřadu v pražském krematoriu Strašnice se dívala na rakev s manželem a cítila naprostou bezmocnost.

"Co máte v takovou chvíli dělat? Křičet, ztropit skandál? Na to už nemáte sílu. A jediné přání, aby byl váš nejbližší pohřben s úctou, se vytrácí v nedohlednu," říká Orlová. 

Pohřeb bez rozloučení. Jarmila Orlová s dcerou Jarmilou Šimákovou.

Po pohřbu se rozhodla, že to tak nenechá a zjistí viníka svého trápení i nedůstojného manželova odchodu. A už po prvních dnech pátrání na vlastní pěst – kdy si ji úředníci předávali jako štafetu – zjistila, že podobné trauma se může při smrti blízkého stát kterékoliv rodině.

"Jsou tady případy, kdy jsme až po šesti letech vydali tělo zavražděné Francouzky. Urgovali jsme úřady a velvyslanectví a vše marně. Potom se nedivte, že se nám tu po pitvách hromadí těla, takže jsou mnohá mimo chladicí box," líčí drsné poměry primář Boubelík.

Úmrtí a paragrafy

Zákon o pohřebnictví striktně zakazuje "zacházet s lidskými  pozůstatky způsobem dotýkajícím se důstojnosti zemřelého nebo mravního cítění pozůstalých". Pamatuje i na detaily: pokud se třeba rodina rozhodne rozptýlit popel příbuzného na jeho oblíbeném místě v přírodě, musí i v tomto případě dbát na pietu zemřelého, jinak se vystavuje až padesátitisícové pokutě.

Ani o pozůstatky Vladimíra Nečase se nikdo nepostaral. "Nechali ho na nějaké chodbě jednoduše vyhnít," protestuje Jarmila Orlová.

Vzpomínku na manžela ji již téměř měsíc od pohřbu překrývají deprese a noční můry, s nimiž se nemůže vyrovnat.

"Já nechci myslet na to, co se stalo. Nechci! Chci vidět ty hezký věci, co jsme s Vladimírem zažili. Ale to vůbec nejde. Je to jako neúprosný film, který vám pořád jede v hlavě a vy nemůžete na nic myslet. A jenom si představujete, že tam leží zabalený do nějakého igelitu. S tím já se prostě nemůžu smířit. Vždyť nic nechcete, jenom to, co vám slibují. Že ho slušně vyprovodí na druhý svět, aby mohl odejít v klidu."

My ne! To oni za to mohou!

Na pracovnících pohřebního ústavu Helfi je patrné, že měli s převozem ostatků Vladimíra Nečase značný problém.
 
"Ten zesnulý byl... No, byl v dost špatném stavu. Jenže kdo to nechal dojít tak daleko? My jsme si ho po víkendu mohli vyzvednout až v pondělí. A to už bylo pozdě," brání se Libor Ševčík z firmy Helfi.

A pak se rozhořčeně ptá: "Myslíte si, že našim lidem je příjemné nakládat s tělem v takovém stavu?! Sice ho už kvůli rozkladu nemohli obléct, ale museli ho dát do igelitového vaku, ve kterém se dá přepravovat. Nás v tom takhle vymáchala patologie z pražského Karlova."

Podobný pocit jako Libor Ševčík – že jeho lidé neudělali nic špatně – má však i primář Otto Boubelík ze soudní patologie: "Jednoznačně popírám, že by náš ústav nesl nějakou vinu. Dotyčného pána jsme pitvali v nejbližším možném termínu po smrti. Pro jeho tělo jsme neměli volný chladicí box, ale pohřební služba ho mohla odvézt ještě týž den (ve čtvrtek). Nic tomu nebránilo."

Pohřební služba však odvoz zajišťuje až po sjednání pohřbu.

Patologie i pohřební služba házejí vinu jeden na druhého, výsledkem však je, že Jarmila Orlová pohřbívala ostatky svého muže v rakvi s cedulí: "Zákaz otevření rakve. Hniloba!"

Morální viník: patologie

Advokát Tomáš Pelikán, který je autorem několika odborných statí o pohřebnictví, říká, že chybovala především patologie. "Poté, co zjistili, že nemohou pitvané tělo dále uchovávat v podmínkách, které nepovedou k jeho zohavení, měli oslovit pohřební službu či jinou instituci s volnou kapacitou chladicích boxů." Primář Boubelík to rázně odmítá: "Neexistuje, abychom obvolávali pohřební ústavy. Jsem tu už třiatřicet let a nikdy jsme to nedělali."

Pohřební služby jsou ze zákona povinny mít odpovídající kapacitu chladicích boxů,  jinak nedostanou koncesi. Na druhé straně však patologiím zdravotnický zákon jednoznačně neurčuje povinnosti v nakládání s lidskými ostatky a jejich uchovávání v nízkých teplotách. Tato povinnost se objevila ve zdravotnickém zákoně exministra Tomáše Julínka, který však neprošel.

Jaký je tedy verdikt? Podle advokáta Pelikána je z morálního hlediska hlavním viníkem patologie, ale z obliga není ani pohřební služba Helfi. Už při objednání pohřbu se měla začít zajímat, kde je tělo Vladimíra Nečase umístěno, aby se o něj mohla řádně a hlavně rychle postarat.

Psycholog: Vdova prožívá trauma

Málokdo se ozve, když tuší, že s ostatky jeho blízkého není všechno v pořádku. "Chtějí si uchovat hezkou vzpomínku a nekazit ji nepříjemnými zážitky z pohledu na jeho zohavené tělo," vysvětluje psycholog Jeroným Klimeš.

Co teď prožívá Jarmila Orlová?
Po náhlém skonu manžela trpí znásobeným traumatem. Místo aby se s ním pietně rozloučila, tak najednou zjišťuje, že na manželových ostatcích byl asi spáchán trestný čin. Dal by se klasifikovat jako hanobení mrtvoly z nedbalosti.

Stává se něco podobného častěji?
Slyšel jsem několikrát, že si pozůstalí stěžovali, jak se s ostatky jejich blízkých zacházelo nedůstojně. Děje se to proto, že pohřební služby asi těžko hledají kvalitní zaměstnance. A může to být i tím, že lidé jen neradi myslí na smrt, takže se jí snaží odsunout, nevnímat ji, nevolat nikoho k odpovědnosti za to, co provedli s mrtvým. Proto zaměstnanci pohřebních služeb či patologií – když se při zacházení s těly nebožtíků objeví problém – zůstávají bez trestu.

Jaký má vůbec význam smuteční obřad? Nejde o přežitek?
Úcta k člověku, který zemře, je úctou k mému životu. Protože když se podívám na otce, tak on je moje dětství. A když se kouknu na dědu, tak i on je moje dětství. Pokud však nejsme schopni akceptovat smrt, tak je to známka toho, že si nevážíme života... A to především svého.

Znamená to, že smrt blízkého jsme schopni přijmout, jen když se s ním důstojně rozloučíme?
Ano, přesně tak.

A není přece jen nadnesené, že pohřeb by měl být očistným aktem?
Ale on tuhle roli může opravdu sehrát. Když se lidé mohou pietně rozloučit s dědou či babičkou, prohlédnout si je, pohladit, dát jim do rakve kytku... Vzpomenout si na všechny hezké chvilky s nimi. Odpustit jim křivdy a poprosit je o odpuštění těch našich... Tak právě tahle hezká vzpomínka na mrtvého člověka, jenž nám byl velmi drahý, pomáhá zastavit všechny fantazie či nedokončené představy: že on tady přece někde musí být.