Neratovická chemička je temnou figurou již léta. Před dvěma roky unikl mrak chloru, v červnu zde došlo k výbuchu, soustavně uniká rtuť, síru chtěla vyvážet na běžnou skládku...
Její "výkon" při zátopách však patří do katastrofické inscenace. Z továrny unikl do vzduchu chlor, rtuť a možná i smrtelně nebezpečné dioxiny. To je neomluvitelné.
Zbabrá-li ochranu před povodní Národní divadlo, je to malér.
Ale jde v podstatě o prkotinu. Zbabrá-li ochranu před povodní chemička se smrtelně nebezpečnými látkami, je to také malér. Přitom jde o zdraví a život. Sečtěme neratovické hříchy:
1) Hřích první: ještě před pár lety fabrika žádnou protipovodňovou hráz neměla. Jde zdánlivě o maličkost, která však přesně vystihuje vztah firmy k bezpečnosti.
2) Hřích druhý: voda v Praze jasně ukázala, že přesahuje úroveň "stoleté vody". Spolana přesto dál spoléhala na své nové, pro stoletou vodu dimenzované hráze. Času neměla mnoho, ale měla jej. Tisícitunové zásobníky sice za pár hodin nikdo nepřečerpá, ale menší zásobníky, sudy či pytle měly být již v pondělí v bezpečí. Kdyby Spolana zavolala SOS, pomůže jí každý včetně armádní protichemické jednotky.
3) Hřích třetí: tiskový mluvčí jedná "nekorektně". Z jeho výroku "Spolana není oprávněna informovat o únicích chloru" mrazí. Veřejnost je právem vyděšená, viník nebezpečí mlží a zatlouká. Vzpomínky na Černobyl se vracejí. Nebezpečný provoz se musí jistit na desetinásobně vyšší hladině bezpečnosti než nádraží či obecní úřad.
Ať si říká mluvčí továrny, co chce, situací ve Spolaně Neratovice by se měli okamžitě zabývat vyšetřovatelé. Není-li únik chloru, únik rtuti a riziko úniku vražedných dioxinů činem obecného ohrožení, pak můžeme tento paragraf z trestního práva rovnou vypustit. Upravme staré přísloví o neznalosti na nové: Povodeň neomlouvá.
