"Vstávej, za půl hodiny to tu musí bejt prázdný," slyším jakoby z dálky. Je tři čtvrtě na šest ráno, jsem na lodi Hermes, kterou pro bezdomovce zřídil pražský magistrát. Dnešní noc jsem strávil "v přestrojení" mezi více než stovkou lidí bez střechy nad hlavou.
Zvláštní plavidlo je napevno ukotveno nedaleko Štefánikova mostu na letenské straně vltavského nábřeží už od začátku února. Do jeho útrob se vejde až 250 nocležníků, přednost mají bezdomovci z Prahy 7. - více zde
Na obytnou loď, která je pojmenovaná po synu Dia a Maii, ochránci cest a poutníků, ale také drobných zlodějíčků, jsem dorazil ve 22:15. Převlečený do starých maskáčů, které tahám jen na akce typu CzechTek, vojenské bundy "Bomber", v ruce třímám igelitku Billa, na hlavě trůní špinavá kšiltovka.
Mám strach, aby mě pustili na palubu, dal jsem si před tím tři desítky. Kolegyně z redakce mě upozorňovala, že zaměstnanci humanitárního sdružení Naděje, kteří Hermes spravují, nechají přespat jen střízlivé. "A dýchat dávají každému," varovala mě.
Nalodění končí ve 22 hodin
Na recepci jsou dva pracovníci. Jeden sedí u počítače, druhý stříhá ´potvrzení o ubytování´.
Slušně pozdravím a požádám o nocleh. "Jdete pozdě, přijímáme jen do 22 hodin," podívá se na mě přísně jeden z nich. "Ale uděláme výjimku, máte dvacet korun?" slitoval se nade mnou.
Dýchat mi nedávají. Jen chtějí vědět, jak se jmenuji, jaký jsem ročník narození a kde mám trvalé bydliště. Popravdě odpovídám, že trvalé bydliště nemám. "Dřív jsem ho ale měl v Děčíně," přiznávám.
"Máte svůj spacák?" zjišťuje druhý recepční a odvádí mě do podpalubí, části lodě určené mužům. "Támhle jsou záchody, dobře si to pane Eichlere zapamatujte, abyste v noci nebloudil," mávne zkušeně rukou směrem k toaletám.
Budíček je v půl šesté ráno, dozvídám se vzápětí. No panečku, i když mám v redakci ranní službu, vstávám až o půl hodiny později.
Každý ubytovaný dostane potvrzení a pořadové číslo.
Vzhůru do podpalubí
V podpalubí mě recepční předává dalšímu pracovníkovi, který má v rukou přesný rozpis ubytovaných.
"Kam já vás jenom dám. Pojďte sem na jedenáctku, zatím tam spí jenom dva. Ale buďte opatrný, ten Ukrajinec, co tam spí, způsobil včera lehký incident. Kdyby něco, jsem za dveřmi," říká mi skoro otcovsky.
Na Hermesu je přísně zakázáno pít alkohol, kouřit, chovat se agresivně. V průběhu prvního týdne provozu toto nařízení nerespektovalo šest lidí z 567, kteří na lodi přespali.
Kajuty jsou stroze zařízené, v té mojí je devět lůžek. Vybírám si to uprostřed. Svlékám se a zouvám, všechno, včetně bot, si dávám pod hlavu. "Hlavně si hlídej boty," poradil mi jeden známý, který strávil několik let na ulici. Boty jsou pro bezdomovce všechno.
Noc probíhá celkem klidně. V jejím průběhu k nám přibyl ještě jeden nocležník.
Jeden spolubydlící chrápe, další se už několik minut usilovně drbe. Chvíli jsem pochyboval, zda se opravdu drbe nebo masturbuje. Jistotu nabývám až ve chvíli, kdy vstane, aby si došel na toaletu. Stále se drbe.
Těžko říct, jaké jsou národnosti. Jedinou větu, kterou jsme spolu prohodili bylo: "Tak se mějte, pánové," řekl jsem při odchodu z kajuty. - "Ahoj," odpověděl mi ten, co se rád a dlouho škrábe.
Kajuty musí být vyklizené do půl sedmé ráno.
Z lodi pod most
Jsem překvapený, jak se pracovníkům z centra Naděje daří na lodi držet pořádek a čisto. Kajuty a postele sice už stačily nasát zatuchlost, Pražanům dobře známou z prostředků městské hromadné dopravy, ale tomu se nelze divit.
Je krátce po šesté ranní, venku prší. Zapínám si iPod: "Baby, don´t forget take your Meds," zpívá trochu hystericky Brian Molko, frontman skupiny Placebo. Rychlým tempem mířím do stanice metra Staroměstská.
Jedna část osazenstva lodi Hermes se schovává pod mostem a společně kouří, druhá se rozchází po tramvajích.
