V srpnu 2002 se "proslavila" tím, že odmítla před velkou vodou utéct. Život jí museli za dramatických okolností zachraňovat hasiči, když ji na laně spouštěli z okna ve druhém patře do nafukovacího člunu.
"Nechte mě tu umřít," volala na ně tenkrát zoufalá paní, která trpí závratí.
"Moc se toho opravdu nezměnilo, pořád se bojím, že mi spadne strop na hlavu," říká Věra Zhorná a ukazuje na řadu kůlů, které podpírají strop obýváku.
Zatímco kolem o překot rostou kancelářské budovy, na její starý činžák jako by doba zapomněla. Zvenčí zašlá omítka, uvnitř zvětšující se trhlina podél stěny pokoje.
Zase může na nohy
Něco se však přece jen změnilo. "Dnes už se vzpomínkám na povodně směju," říká uvolněně paní, která měla ještě donedávna z nedobrovolného opuštění domova trauma.
Dnes žije Věra Zhorná v témže bytě a je spokojená. FOTO: MAFA - MIchal Sváček
"Alespoň jsem poznala nové lidi," říká dnes. Vypadá o dost mladší, nedávno jí lékaři vyměnili kyčelní kloub a ona zase může normálně chodit.
Jak její příběh začal? Zatímco ostatní obyvatelé čtvrti prchali z domovů, aby unikli vodě z rozlité Vltavy, ona svůj byt nechtěla za žádnou cenu opustit a zůstala v liduprázdné čtvrti sama se svou o čtrnáct let starší sousedkou.
"Vlastně jsem ani nevěřila, že tak velká záplava přijde. Pak jsem se v šest ráno v noční košili vyklonila z okna a v ulici byly tři metry vody," vzpomíná na probuzení do úterý 13. srpna 2002.
Oden později přivolali pomoc vojáci, kteří obě ženy viděli z oken protějších kasáren. "Z bytu jsem si vzala jen oblečení, které jsem měla na sobě. To jsem netušila, že se domů vrátím až za dva měsíce, které strávím v domově důchodců," dodává.
O co všechno ji povodeň obrala? Může ještě mluvit o štěstí. Zatímco některé okolní domy se zřítily, ten její vydržel. Paní Zhorná musela jen vyměnit zničenou ledničku.
Zchátralý byt, kde žije sama, nechce opustit ani dnes. Když majitel domu nabídl, že ji přestěhuje o patro níž do bytu, kde nejsou prasklé stěny, odmítla s tím, že tam není dost zásuvek.
A tak hrdinka pražských povodní žije dál beze změn a těší se z toho, že se o sebe dokáže sama postarat.
"Nákupy a úklid ještě zvládnu. Do domova důchodců se mi nechce, moji vrstevníci neumějí mluvit o ničem jiném než o svých nemocech," říká dáma. Ona si místo zoufání radši doma čte detektivky a knihy Jana Wericha.
