Z voleb nezbyl ani dobrý pocit. ČSSD jásala nad hlasy voličů, kteří se přece jen rozhoupali pro zlo nejmenší, Klaus jen nevěřícně zíral, že jeho skalní přívrženci radši potají skládají do obálek lístek strany přislazenýchch třešní a KSČM si tiše mnula ruce nad znovu se otvírající cestou ke korýtkům na louce české politické scény, když předtím deset let živořili o trávě, kterou jim navíc ještě podupali pravičáci.
Už pro ten pocit to udělám, namlouvala jsem si ještě v kabince, kde přede mnou leželo několik volebních lístků a jen jedna obálka. Zkusila jsem to vylučovacím způsobem. Vyšla mi Koalice. Proč? Jediná schůdná varianta při volbě pravé ruky naší spravedlnosti. Radši ohebné prsty než příliš pádná paže ODS. Navíc jsem fakt nechtěla, aby si v dalším čísle Zeleného Raoula (komiks Reflexu) mastila karikatura Klause ruce nad volebními lístky.
Do téhle chvíle jsem si myslela, že mě v politice nemůže naprosto nic překvapit, nic šokovat, nic konsternovat. Může.
Do této chvíle jsem si myslela, že jediným systémem, který zmítá děním na divadelní, tedy pardon politické scéně, je heslo nebát se a nakrást. A výjimky jsem pozorovala skutečně málokdy, i když čtu noviny, sleduji televizi, a co víc, žiju v téhle zemi. Ale i za ty výjimky jsem byla skutečně vděčná.
A teď gesto paní Marvanové. Co k tomu říct? Snad jen: Ona to dokázala. Zkrátila heslo nebát se a nakrást jen na pouhé nebát se. Toť obdivuhodné.
Ráda bych porozuměla (a se mnou i řada českých politiků, politologů a koneckonců tento národ) důvodům, které ji k tomu vedly. Už samotný fakt, že se dokázala vyjádřit v tom smyslu, že neuvážila důsledky onoho heroického činu. Ale i kdyby to byl čin hodný Honzy, který to sice s prohnaností a vypočítavostí moc neuměl, ale přesto se vydal odvážně do světa.
Paní Marvanová se utkala se saní našich politických stran a jedna z nich byla bohužel i ta její vlastní. Je mi neuvěřitelně líto, že téhle pohádce asi nikdo nepřisoudí dobrý konec.
Komunisté spokojeně pomlaskávají (já doufám, že dlouho nebudou) a ODS vyhlašuje konec světa (tedy nové volby). ČSSD vyvstává kolmá vráska na čele a US má nového vyděděnce.
A přitom už všichni zřejmě zapomněli, že původním předmětem jednání měly být povodně. Pomoc lidem. A ne se pohoršovat nad tím, že konečně někdo je schopný vůbec se odvážit vzepřít systému něco za něco a nedržet pusu. Konečně se postavit ne za sebe. Ne za politickou stranu. Ne za parlament ani vládu. Ale za lidi, kteří pořád marně doufají, že se něco změní. A to k lepšímu. Sice to neocení ani parlament, ani vláda, ale určitě se najdou lidé, kteří to ohodnotí. Ale bohužel jen ohodnotí.
Stejně si myslím, že by možná stálo za to zalistovat v slovníku a vzpomenout si na to, jak by taková demokracie měla vypadat. Nejde totiž o dohodu vymyšlenou jedním, nýbrž o konfrontaci názorů více. A teprve potom by se přece mělo mluvit o dohodě.
A konečně to někdo zkusit. I když to bylo pošetilé, gratuluju, paní Marvanová. Dvě mouchy jednou ranou. Jak jinak jednodušeji poodhalit skutečné politické zázemí v ČR a přitom se byť neúspěšně pokusit ukázat, jak by to mělo vypadat.
A tak teprve teď jsem ráda za to, že jsem šla k volbám a za to, pro koho jsem se rozhodla. I jenom kvůli jednomu činu jednoho člověka. Nic lepšího se mi tu zatím nenabízí. Možná je to infantilní. Ale to je teď v módě, ne?
- středa 18. září 2002
