Je léto. Mělo by se psát o objevu klíštěte mořského, které útočí na žraloky. Taková témata se v létě čekají. Místo toho máme novou vládu, což je úkaz, který se k horku a vodě nehodí. Ale tak to u nás je.
Nová vláda nabízí řadu novinek, které naše mladičká demokracie zažívá jen vzácně. Vznikla celkem hladce. Nepotřebovala k tomu žádné polotemné manévry s přeběhlíky ani krkolomné podkoaliční či meziopozičně vládní dohody, které obvykle vrhají na nové vlády hned na začátku stín špatnosti.
Koalice rychle vytvořila smlouvu, která naznačuje, že si všechny tři strany přišly na své. Má málo vnitrostranických kritiků. Z toho může vzejít určitá politická stabilita. I když sepisovat politické smlouvy je činnost zcela jiná než je plnit – praxe je vždy divočejší než debaty u stolu.
Nadějné je, že všechny části vládní koalice mají k sobě programově dost blízko, nebo mají alespoň program vyjádřený tak obecně, že se dá přistoupit ke koaliční smlouvě bez potíží.
Středopravá chvíle pravdy
Nejdůležitějším momentem nové vlády je její silná převaha ve Sněmovně. Vládnout se bude pohodlněji než obvykle, nebude nutno se vysilovat bitvami o jeden či dva poslanecké hlasy.
Koalice má dokonce rezervu i pro případné vnitrostranické zlobení – pár hlasů může vždy ztratit a přesila jí zůstane. Znamená to však nemilosrdnou odpovědnost bez licencí – vláda se nebude moci vymlouvat na svou slabost, na polovičatost vynucenou parlamentem či na sabotérské úsilí opozice.
Udělat může, co chce, na všechno (krom změn ústavy) má bezpečnou většinu.
Je to přednost dvojsečná – za čtyři roky zváží volič celkem přehledně, co to je středopravé vládnutí. Nic nebude zachumláno v nějakém parlamentním válčení, vše bude jasně padat na hlavu vládní koalice, to dobré i to zlé. Je to novinka výrazná, tak silnou vládu jsme nikdy neměli.
Volič může být rád a může zas chvíli věřit volbám – vládne výrazná většina. Dřívější vlády často závisely na tom, co se dohodlo po volbách. Dnešní vláda je jediná možnost, kterou volby určily – je stvořena ze stran, které to už před volbami prohlašovaly. Opozice také.
Volby mají smysl. To je poučení i pro reptaly. Voliči otočili mocenské kolo nečekaně, z mého hlediska za pět minut dvanáct. Těžko zjistíme, jestli to bylo jen kvůli nepřijatelným moresům předsedy ČSSD, který nenabízel sociáldemokratismus, nýbrž jakési samoděržavné nadutcovo papalášství.
Možná hrála roli i obava z rozpočtové neodpovědnosti levice či z návratu komunistů k vládě.
Lidé přeci jen chtějí reformy
Důležitým momentem asi byla i nechuť nynější opozice k reformám, jejichž nutnost už cítí většina občanů. To všechno vytváří pro vládu dobrou základnu – může v tom vidět jistou míru odhodlání občanstva snášet dočasné nevýhody reforem.
Můžeme si spolu s vládou představovat, že hodně velké množství občanů už ví, že reformy se nedělají proto, aby boháči okradli chudáky, nýbrž aby stát fungoval lépe za méně peněz, aby lépe fungovalo hospodářství a aby obyvatelstvo lépe využívalo toho lepšího fungování.
Opozice má heslo, že nedopustí demolici sociálního státu. Ale sociální stát v dnešní podobě je v krizi. Pokud nedojde k jeho opravám, dopadne špatně – se všemi asociálními následky.
Těm opravám se všeobecně říká reformy. A to je to, co stojí před vládou: reforma sociálního státu tak, aby se od korupce, plýtvání a zadlužování vrátil k tomu, co sociální stát má být: pomoc lidem v neštěstí.
Když to všechno shrneme, vládu s tak dobrým výhledem na politický úspěch jsme měli naposledy v roce 1993. Tehdejší silné reformní úsilí Klausovy vlády rozleptaly dobové jevy – stále výraznější handrkování a sobecké pletichy uvnitř vládní koalice a různé zplodiny privatizačních změn, které v interpretaci opozice (i vnitrokoaliční) převážily nad pozitivními výsledky změny socialismu v kapitalismus.
Dnešní koalice je na tom v jistém smyslu podobně: má před sebou velký úkol a má k němu odpovídající politickou sílu. Co zkazí, to zkazí jen sama.
Má čtyři roky na to, aby reformy provedla a aby jejich realizace přesvědčila občany, že měly smysl a že nesou užitek. Vláda nám může nabídnout étos změny, nějaké nové hranice jako Kennedy, nový úděl, nový směr, nebo naopak staré handrkování, žabomyší válčení o detaily a nové papalášství, které se u nás rozmáhalo vlevo i vpravo.
Reformy musí lidi bavit. Pokud pro ně vláda nezíská dost podpory, selžou.
Musí to být reformy srozumitelně vysvětlené, s racionálním efektem. Boj o 30 korun u doktora nebyla zdravotní reforma, nýbrž nesmyslné populistické válčení, v kterém o zdravotnictví vůbec nešlo.
Největším ohrožením vlády není pouliční boj opozice, generální stávky státních zaměstnanců ani parlamentní obstrukce, nýbrž vláda sama.
To není žádná fantastická představa, že si sami rozbijí svou silnou pozici třeba pro malicherné důvody, které se budou zdát vážné jen jim. Naše politické strany bývají dost malicherné a nedůtklivé. Dobře známe i politické sobectví, v němž se zájem (často domnělý) strany klade před zájem republiky.
Vrcholný výkon předvedla ČSSD, když shodila vládu v době předsednictví EU. V politickém podsvětí se tomu říká: Hodíme jim do toho vidle. Je to rčení výstižné, naznačuje i jakési sedlácké křupanství, což je bohužel častým zdrojem sil české politiky.
Tak ať si vláda drží palce, čeká ji lákavá, ale nejistá sezona.
