Přesto je to pro běloruskou vládu Pyrrhovo vítězství. Dlouho se o té posmutnělé zemi skoro nemluvilo, nyní se stala tématem číslo jedna.
Dlouho nestál vládce Lukašenko evropským politikům ani za zmínku, nyní se předhánějí v tom, kdo mu bude spílat hlasitěji.
Dlouho místní opozice připomínala rozhádanou skupinku vyčerpaných aktivistů, nyní se začíná formovat ve stále mocnější sílu.
Zkrátka, zoufalý pokus opozice nabourat poslední ostrov nesvobody a útlaku v Evropě sice nejspíš skončí porážkou, ty příslovečné boží mlýny, které odměřují Lukašenkovi čas, se však přece jen začínají roztáčet rychleji a rychleji.
Stále neznáme odpověď na principiální otázku: byly události minulých deseti dní opravdu předzvěstí probouzení nesvobodných? Dokáže opozice v dohledné době zmobilizovat dostatek lidí sevřených strachem?
Odpověď nejspíš zní: ještě ne. Přesto není pochyb, že první jarní dny se nakonec stanou začátkem něčeho nadějného, neboť těch statečných sice stále možná není moc, přesto jich je stále více.
V komunistickém Československu před rokem 1989 též nebylo těžké propadat skepsi a bezvýchodnosti, přesto každá kapka v bitvě s totalitou měla svůj význam.
Bělorusko je v obdobné situaci, i zde platí dějinami ověřená pravda, že šílení vládci dříve či později padnou.
Evropa nyní musí dát Bělorusům najevo, že na ně nezapomíná, a že pokud se Lukašenka zbaví, čeká je lepší budoucnost.
Ještě více izolovat minské vládce a dát pomocnou ruku těm, kteří budou vyhozeni z práce či ze školy, je velmi záslužné.
Nestačí to však - Bělorusko musí vědět, že Evropa je ochotna brát ho jako svoji součást, že je ochotna a připravena nenechat ho napospas nemilosrdným geopolitickým cílům Ruska, které ho považuje za svoji provincii.
tomu je ještě daleko, jiné cesty však není. A Bělorusko je vážně blíže, než se zdá.
