ilustrační snímek

ilustrační snímek | foto: Petr Lemberk, MAFRA

Mediálně negramotní žáci. V testu kritického myšlení děti propadly

  • 889
Naučit děti, jak rozpoznávat pravdu od lži, se školám nedaří. Učitelů, kteří by to uměli, je málo. Dětem tak chybí i schopnost kriticky myslet. Školní inspekce před časem mediální gramotnost prověřovala, testem však na výbornou neprošel ani jediný deváťák. Mezi středoškoláky a studenty gymnázií by jedničkářů bylo jen procento.

V průměru se výsledky testu deváťáků, kde 60 procent správných odpovědí znamenalo minimum, ke kterému by je škola měla dovést, „vyšplhaly“ na 43 procent. Studenti 2. ročníku středních škol včetně gymnázií to vytáhli na 50 procent.

V záplavě informací se děti ztrácí, mediální výchova není pro školy priorita

Sama Česká školní inspekce upozorňuje, že se zaměřila jen na malý výsek toho, co by mediální výchova měla obsáhnout, totiž na orientaci ve světě médií a na schopnost kriticky číst mediální sdělení.

Jenže možná právě proto jsou tyto výsledky ještě více alarmující. Protože konkrétně na tyto dovednosti totiž učitelé podle svých vlastních slov při mediální výchově kladou ve školách největší důraz.

Problém někoho jiného

Mediální výchova se na školách učí povinně, a to jako takzvané průřezové téma. Za ideální situace by se kultivování této klíčové dovednosti, jež má škola podle zadání od státu pěstovat, v nějaké podobě věnoval prakticky celý učitelský sbor a škola by jejich úsilí koordinovala. Jenže v praxi to často vypadá jinak.

„Nikde není určena odpovědnost, učitel pak předpokládá, že to bude dělat někdo jiný, a ve finále se mediální výchově pořádně nevěnuje nikdo,“ říká Michal Kaderka, učitel gymnázia Na Zatlance v Praze, který zároveň v tom, jak mediální výchovu učit, vzdělává své kolegy.

KVÍZ iDNES.cz: Poznáte fake news?

Vyzkoušejte si, zda poznáte fake news, lži a manipulace v testu z listopadu 2018.

Neradostnému stavu nahrává i to, že se mediální výchova na rozdíl od češtiny či matematiky netestuje. Takže někde ani není považována za důležitou. Když se agentura Median v průzkumu zaměřeném na střední školy ptala ředitelů, celá polovina jich odpověděla, že mediální výchově nepřiřazují význam.

Jenže výzkumy ukazují, že pro generaci vyrůstající s telefony v ruce to důležité je. Markéta Supa z Fakulty sociálních věd se ve Velké Británii podílela na zajímavém výzkumu. Ten porovnával šestnáctileté středoškoláky, kteří ve škole měli samostatný předmět mediální výchova, s těmi, kdo jím neprošli.

„Ti, kdo jím prošli, byli k médiím méně cyničtí. Věřili si v tom, že se v nich dokážou orientovat a vyhledávat, že se mohou lépe rozhodovat, protože jim rozumí. Ti, kdo předmět neměli, opakovali obvyklou rétoriku, že cílem médií je manipulace, nevyhledávali si zdroje informací, protože to podle nich nemá smysl, cítili se bezbranní,“ říká Supa.

Začít by se mělo už od školky

Problémem nicméně je, že k tomu, aby se situace u nás zlepšila, chybí vůle. A to nejen na školách. „Ve společnosti je rozšířená představa, že učitel přijde do třídy se dvěma seznamy, seznamem povolených a zakázaných webů,“ podotýká Kaderka s tím, že řada politiků tuto představu přiživuje.

Co všechno je mediální gramotnost?

  • Kritické čtení mediálních sdělení. Například schopnost rozlišovat typy sdělení (reklamu, zprávu...).
  • Znalost pravidel, jimiž se řídí tvorba různých typů mediálních sdělení, např. kritérií, podle nichž zpravodajské relace postupují při výběru zpráv a jejich uspořádání.
  • Schopnost „přečíst“ autora, vyvodit z textu jeho názor a postoje.
  • Znalost toho, jak média fungují a ovlivňují každodenní život a politiku.
  • Schopnost vytvořit vlastní sdělení pro různá média, od školního časopisu pro sociální sítě.

Zdroj: Česká školní inspekce

Podle Markéty Supa, která má zkušenosti s tím, jak se mediální gramotnost učí jinde, je to tak trochu česká specialita. „U nás byla mediální gramotnost vždy dávána do souvislosti s propagandou,“ říká socioložka. Na západ od nás podle ní souvislost mezi propagandou a výukou na školách dosud tématem nebyla.

Ve výsledku si pak u nás lidé myslí, že mediální výchova má dětem říkat, jak mají myslet. „Přitom je to právě naopak, jde o to dětem ukázat, jak si vytvořit vlastní názor. Bohužel se to tak ale často nechápe,“ říká Markéta Supa.

Jak učit mediální výchovu lépe? Začít by se podle ní mělo už od mateřské školky. „Aby později mohly o médiích mluvit, musí si děti osvojit základní slovník,“ říká Supa. Tvrdí, že krokem kupředu by bylo, kdyby se učitelé více zaměřili na kreativní části toho, čemu říkáme mediální gramotnost, a to právě u malých dětí.

„Jak fungují média, to se potřebují učit děti na druhém stupni. Pro mladší děti je důležité mít povědomí o tom, kde média využíváme, pokračovat by měly vlastní tvorbou, na které se naučí zaměřit pozornost na to, kdo jejich výstupy uvidí a jak je bude vnímat,“ vysvětluje Supa.

Teprve na to by mělo navázat pěstování schopnosti dívat se na média kriticky, které si většina rodičů i učitelů s mediální výchovou spojuje.

A především: Dokud škola nebude systematicky rozvíjet kritické myšlení ve všech předmětech, hodina mediální výchovy týdně to nezachrání.