Muzeum je v Libočanech nepřehlédnutelné, na boku domu s kamuflážním nátěrem je střílna, z níž míří do ulice atrapa kulometu. Před muzeem stojí poutače a druhoválečná motorka BMW R-71 se sajdkárou, který využívala vojska třetí říše.
Uvnitř stylizované figury v uniformách Němců, Čechoslováků, Američanů, Britů i Sovětů. Všechny vypadají velmi realisticky. Nechybí ani například figurína Winstona Churchilla.
Voják provozuje válečné muzeum, během covidové pauzy ho výrazně zvětšil |
„Ten byl můj první, na něm jsem se učil 3D tisk. Na sociálních sítích jsem se tím pochlubil a nikdo nevěřil, že to je má prvotina. Musel jsem se naučit mnoha profesím, včetně 3D modelování, protože jen stěží koupíte figuríny, které mají tvář, výraz. A ten do muzea patří. Muzeum neznačím jako vojenské, ale válečné a k válce patří výraz v tváři, často bezmoc, který dotvářel válečné utrpení,“ říká majitel muzea Martin Chrenko.
Bez dotací
Vše vybudoval bez jediné dotace. Jako voják sloužil u 4. brigády rychlého nasazení a poté přešel ke vzdušným silám jako velitel strážního družstva radiotechnické roty nedaleko Žatce u 26. pluku velení, řízení a průzkumu.
Na muzeu pracoval ve svém volnu, po večerech, víkendech, ale i místo dovolených. „Ta dřina, hodiny práce, to ani nejde spočítat,“ přibližuje náročnou cestu k muzeu.
Maskáče Martina Chrenka, včetně jeho baretu.
„Trvalo mi šest let a několik milionů korun to vybudovat do podoby, jakou vidíte nyní. A stále nejsem se vším spokojen, protože oproti mnoha jiným muzeím mám problém. Nemám tu místo, kam dát další techniku, zbraně, či uniformy. Jinde raději dají několik cedulek, čímž občas kryjí ne příliš bohatou expozici. To já neustále bojuji s místem,“ říká Martin, který bydlí prakticky přímo naproti svého muzea.
Odchodu do civilu nelituje
V armádě působil mnoho let a jak sám říká, už toho měl docela dost. Budoval muzeum, byl vojákem, ale bylo třeba se rozhodnout, co dál. „Věnuji se i renovacím vojenské techniky, muzeum je splněným snem a naší armádě jsem odevzdal spoustu let, ale dokážu se uplatnit i v civilu, proto se věnuji svým věcem a nelituji. Jsem svým pánem, nikdo se po mě nevozí. Když si chci přispat, tak si přispím. Ale armáda mi dala mnohé a i spoustu přátel,“ říká ke svému rozhodnutí na konci června tohoto roku pověsit uniformu na hřebík.
Doma už nebylo kvůli sbírkám k hnutí, tak muž založil vojenské muzeum |
Zájem o armádu, historii a vojenskou techniku začal díky jeho dědovi Fedoru Fizerovi, frontovému vojákovi, který prošel doslova z Buzuluku až do Prahy. I Martinův otec zasvětil celý svůj život československé armádě, ať už jako voják z povolání nebo poté až do důchodového věku jako občanský zaměstnanec.
Jeho strýc byl stíhací pilot a jak jeho teta, tak i matka pracovaly léta pro armádu. V těchto šlépějích jde i Martinův bratr, který stále slouží. Ale tím pomyslný dotek historie spjatý s Martinem Chrenkem a muzeem nekončí.
Válečné muzeum v Libočanech provozuje bývalý voják Martin Chrenko bez jakékoliv dotace.
Zajímavostí je, že v domě, kde muzeum sídlí, se narodil kapitán Adolf Vodička, který v roce 1937 odešel jako dobrovolník do Španělska a bojoval na straně republikánů ve španělské občanské válce. Začátek druhé světové války ho zastihl ve Francii, přihlásil se do vznikající československé zahraniční armády, po porážce Francie pak odešel do Velké Británie.
Zemřel roku 2012, tedy sedm let před prvním otevřením muzea, které následně bylo různě přestavováno a rozšiřováno až do dnešní výsledné podoby.
Nejcennější je střep s příběhem, říká ředitel vesnického Military muzea |
Popsat jednotlivé části muzea by vydalo na mnoho a mnoho stran textu. Za vše hovoří výborné recenze, ale i majitel samotný, který je zde i průvodcem. „Když vejdete dovnitř, vcházíte do části, kterou věnuji novodobé armádě. Na těch fotkách jsem já před třiceti kilogramy, jak vtipně řekl jeden návštěvník. Ale mám tady i například uniformu generálmajora Milana Schulce, který byl ještě loni zástupcem náčelníka Generálního štábu. Sám mi ji přivezl,“ říká k expozicím.
Nedaleko muzea je i bunkr - řopík, který Martin Chrenko postupně upravuje a slouží i jako poutač.
Většinu uniforem, ale i techniky, koupil, něco málo získal darem, ale jak sám říká, jde o hodně nákladný koníček. „Dříve se to lidem válelo na půdách, bylo všeho dost. Dnes to, co stálo pár stovek, je za tisíce i desetitisíce. Třeba ta motorka před vstupem, tu jsem dovezl z Ruska jako šrot. Renovace zabrala skoro půl roku a nyní je jako nová, ještě musím dodělat dobové polepy a drobnosti, ale je plně pojízdná,“ říká Chrenko.
V muzeu stojí i plně pojízdný GAZ 67 z roku 1945, či druhoválečný JEEP Willis. Nad tím, jak techniku dovnitř dostal, se Martin jen usmívá.
OBRAZEM: Vojenskou historii Milovic připomíná muzeum, pamatuje i na Sověty |
Majitel muzea je rád, když mu do muzea přichází návštěvníci, kteří se zajímají o historii a vojenství, či školy, kde může pomáhat se vzděláváním dětí, ale trápí ho občasné nepochopení historie a smyslu muzea.
„Nedávno mi tady jedna paní vyčinila, jak tu můžu mít tuto vlajku. Sovětského svazu. Ale i uniformy, zbraně, archiválie. Muzeum není o současnosti, ale ukázce historie, která byla a na kterou se nemá zapomínat. Netahejme sem politiku nebo aktuální hrůzný konflikt,“ dodává.
