Dvojici neznámých Britek Terese Orange a Louise O’Flynnové se to podařilo. Se svým knižním debutem zaplnily názorové stránky novin od konzervativního Daily Telegraphu až po liberální Observer, a BBC knize dokonce věnovala jeden z nejposlouchanějších pořadů. Jeho název říká vše: Mediální dieta pro děti.
Dvě hodiny a dost
"Byly jsme šokovány, když jsme si konečně uvědomily, kolik času děti tráví před televizí," píší autorky.
Základní idea knihy musí dnešním dětem znít jako návrat k nevolnictví: veškerý přístup dětí k televizní či počítačové obrazovce od sledování Velkého bratra až po chatování s kamarády by měl být jen s povolením rodičů.
Ještě více může mladé diváky vyděsit druhá rada: před obrazovkou dvě hodiny a dost. Zase až zítra.
"Americká pediatrická akademie doporučuje, aby se děti na televizi nedívaly více než dvě hodiny denně. Je to natolik málo, aby bylo dítě ochráněno, a zase to není tak málo, aby se mu nedostalo vymožeností moderního mediálního světa."
Titanic bez happy endu
Kniha opakuje stará známá obvinění: sledování televize vede k nemocem, od depresí přes obezitu až k násilnému chování. Autorky je však dokládají mnohem širší paletou čísel. Více než 21 hodin týdně před televizí vede k cukrovce, průměrné americké dítě zhlédne týdně na 200 tisíc násilných scén, dnes prosedí dítě 53 hodin týdně u hranatého kamaráda, před desíti lety to bylo jen 38 hodin...
Vyzbrojeny odporem k modernímu ničiteli zdárného vývoje potomků autorky doporučují sedm zásad: – rodiče vždy kontrolují přístup k TV a internetu; – děti mají sledovat televizi nebo hrát počítačové hry jen po krátké časové úseky; – nedovolte TV v ložnici; – televize při jídle není pravidlem; – vyhýbejte se rannímu sledování televize či používání počítače; – nedovolte dětem TV ani počítač při ranním rozjezdu a před spaním; – naplňte zajímavě čas bez televize a bez počítače.
Kniha pak mile konstatuje, že se stanete plánovačem času před obrazovkou.
Pro dnešní malé konzumenty zábavy to však znamená nucený konec v posledním levelu, Titanic bez happy endu, odchod z chatroomu uprostřed věty, hodinové googlování bez konečného výsledku...
Žít život Velkého bratra
Náprava v podání Britek má několik ale. Nechme stranou otřepaný vztah televizního násilí s reálnou agresivitou: relativnost teorie podnět – přímý následek už dávno potvrdil sociální psycholog George Comstock. Zásadní chybou je ztotožňování televizní a počítačové obrazovky.
Zatímco na televizi jen tupě hledíme, u počítače vstupujeme do úplně jiné interakce. Od "nižší" formy mačkání joysticku až po "vyšší" formu používání internetu. Zatímco televize nám nabízí cenzurovaný "a teď..." svět, kdy spojitosti mezi pořady vymýšlí producent (zadavatel reklamy), v kyberprostoru vládne (jistě často od reality odtržená) demokracie vzájemně propleteného světa informací a kamarádů složených z nul a jedniček.
K lítosti nasupených britských matek už počítač dlouho nezůstane v kolonce ničitelů dětského vývoje.
Mail či volání přes internet udělaly ze zářící obrazovky stejně potřebnou součást domácnosti, jako je pračka. A pokud máte velké prádlo, jen těžko vše stihnete za dvě hodiny.
Přesto by byla chyba dílo britských matek odsuzovat jako nic neřešící represi, která vyžene děti do internetových kaváren a hlavní náplní mejdanů se stane sledování zakázané televize.
Nikdo se dnes neodváží říct, zda dětská duše již není plně pohlcena světem pseudoudálostí, který pěkně vystihl Niel Postman v knize Ubavit se k smrti. O’Flynn k tomu v Mediální dietě pro děti dodává: "Děti si myslí, že pokud nežijí život soutěžícího z Velkého bratra, tak že nestojí za nic."
