"Vracel jsem se ze Šumperka do Prahy a v patách nám ještě byla voda. Za námi jely náklaďáky plné pomoci. Vypravovaly je firmy i různé humanitární organizace. Cítil jsem tenkrát euforii,“ vzpomíná na události z roku 1997 Tomáš Vyhnálek z organizace Člověk v tísni, která se stará o oběti povodní i v jiných částech světa.
"Říká se, že Češi jsou skeptický národ. Ale když je potřeba, dokáží opravdu pomoci," tvrdí koordinátor.
Konta naplnily miliony. Jak je rozdělit?
Ničivé letní záplavy spustily neobyčejnou lavinu solidarity a na různých humanitárních kontech se k únoru 1998 sešlo skoro 800 milionů korun. Jen Český červený kříž vybral přes 340 milionů, na povodňové konto zřízené vládou nakonec přispělo 29 tisíc dárců zhruba 240 miliony korun.
Poté, co se obrázky zničených domů i životů objevily v médiích, vydaly se do postižených míst tisíce studentů s lopatami a kartáči. Herci a zpěváci pořádali benefiční představení a koncerty. Milionové částky posílaly do Čech i zahraniční organizace a vlády.
Svou štědrost Češi projevili i o pět let později, kdy záplavy ničily opačnou stranu republiky. Pomocí sbírek se nevládním organizacím podařilo shromáždit přes půl miliardy korun, pětkrát více, než se vybralo ve státní sbírce.
"Povodně znamenaly celonárodní tragédii a vlna solidarity odpovídala velikosti problému. Lidé si také ověřili, že humanitárky dokáží s penězi nakládat smysluplně," přemítá tehdejší ředitel Člověka v tísni Šimon Pánek nad důvody, které lidi přiměly vyndat bez řečí peněženku.
Rozdělit miliony mezi poškozené však nebylo nijak snadné, vždyť kdo se odváží posoudit míru utrpení? Ke slovu přišly statistické tabulky. Agentura STEM v roce 2002 proto vyhodnotila dotazníky od 5500 rodin.
"Byla to práce na několik měsíců, s každou rodinou jsme navíc vedli osobní pohovor. Není dobré se rozhodovat na základě pocitu nebo náhody, jak se tehdy také stávalo," myslí si Pánek.
Pomáhají i ti, co byli sami postiženi
Za ochotou odložit část výplaty na cizí konto vidí psycholog Radek Ptáček hned dvojí motivaci.
"Máme tendenci se chovat jako většina. Když dávají ostatní, dám také, abych nebyl takříkajíc sociálně vyloučen. Potom tu působí i altruismus, lidská vlastnost vybuzená potřebou druhé osoby. Na to, co za ním stojí, existují různé teorie. Podle některých nám tento mechanismus pomáhá přežít ve společnosti."
Zvláštní roli hrají při osudových okamžicích i oběti, které katastrofa postihla méně než ostatní. "Při skupinových nehodách jsou běžně prvními záchranáři a pomáhají zvládnout trauma ostatním," vysvětluje psycholog.
Tak se zachovala i Marie Skybová z Otrokovic, které v roce 1997 poničila povodeň dům. I přes důchodový věk zřídila po opadnutí vody v garáži jednoho z opuštěných domů sklad, odkud rozdělovala materiální pomoc, chodila k sousedům v postižených čtvrtích na návštěvy nebo si s nimi jen chvíli povídala.
"Lidé jsou vděčni za každou pomoc, ať už to byly zpočátku potraviny či oblečení. Nikdo nemůže říct, že nic nedostal. Žijeme a bydlíme tady, takže si to můžeme ověřit," řekla tehdy MF DNES.
