„Tahle levá část, bývalý vejminek, je už z cihel. Můj syn Miloš to celé skoro sám přestavěl pro vnuka Tomáše. Zde bývala řezárna, kde se zelená píce řezala se slámou na krmení. Mívali jsme tak šest sedm krav,“ vysvětluje. Pak už poklidným krokem zamíří do tepla své kuchyně.
Ve Vilémově na Havlíčkobrodsku prožil celý život. Roky, kdy rodnou obec nedobrovolně opustil, patřily k jeho nejhorším. S komunisty si nesedl už na vojně. Když se mu po návratu dostal v ochotnickém spolku do rukou leták vyzývající k uspořádání svobodných voleb, pořídil na psacím stroji dvanáct kopií a rozeslal je na pár adres. Byl odhalen a jednoho prosincového večera roku 1951 mu kamarád z vojny, ale tehdy už příslušník SNB, nasadil pouta. Ten den ve vsi pozatýkali více lidí.
„Pochopil jsem, že začaté brázdy na poli už zítra nedokončím,“ pouští se pan Růžička do vyprávění. Mluví jako kniha, z nadhledu svého věku svižně listuje ve vzpomínkách nesmazatelně vrytých do paměti.
Ve vězení na Pankráci, kde čekal na soud, musel uklízet pod šibenicemi. Zametal skleněné střepy a nedopalky od cigaret, které tam zanechali ti, kdo u poprav asistovali a posilovali se přitom alkoholem. „Ještě dnes mi při vzpomínce na rozhoupaný provaz naskakuje husí kůže,“ přiznává.
Prokurátor pro něj navrhoval patnáct let žaláře, ale nakonec „vyfasoval“ pět; přísedící se přimluvil s tím, že by při svém mládí a s řidičákem na traktor mohl pomáhat v JZD rozorávat meze. Nejdříve ho však čekala tvrdá práce v Jáchymově na uranu a okamžiky nevýslovné potupy.
„Zamkli nás řetízky vždy dva a dva, nacpali do autobusů, kde nás hlídali bachaři ozbrojení samopaly. Hned večer po příjezdu mě hnali na šichtu, bez helmy a dalších ochranných pomůcek. Zaučoval mě Slovák Pavol Lehký. Kriminálník a vrah svého děvčete. Na uranu měl ale víc práv než my političtí.“
Zázračná milost od prezidenta
Miloslav Růžička míchá na pánvi vajíčka, má pohostinnost v krvi. „Z celého hospodářství mi zbylo už jen pět slepic, i králíky jsme dali pryč.“
Když je jídlo na stole, rozpovídá se o tom, kolikrát měl v životě namále. Poprvé ještě v batolecím věku, kdy dostal těžký zánět průdušek. Rodiče mu pak vyprávěli, jak nad ním ve spánku doktor bezmocně stál: „Nechte ho spát, buďto se probudí, anebo ne,“ prohlásil tehdy lékař.
Během Akce Kulak pradědu odsoudili a vyhnali z domova, připomíná pravnuk |
O život málem přišel v Jáchymově. „Kolega vrtal a ostřeloval, já odvážel hlušinu kolečkem. V jednom momentě se asi šest metrů nade mnou utrhl kámen velký jako vykrmená husa a spadl mi těsně před nosem. Tak si říkám, že mě musel mít pánbůh rád.“
Asi největší ponížení zažil, když onemocněl infekční žloutenkou. Náklaďákem ho převezli do karlovarské nemocnice, jenže na infekčním oddělení nebyli na hlídání vězňů zařízeni. Co teď? „Dali mi na nohy půldruhametrový řetěz jako nejhoršímu zločinci. Při každém kroku po chodbě jsem rachotil. V noci mě připoutali k posteli, abych neutekl. Byl jsem mukl – muž určený k likvidaci.“
Z nemocnice se pokusil napsat rodičům, což se nesmělo, a někdo ho udal. Než však začali prohledávat pokoj, stihl dopisy roztrhat a sníst. Ještě se zvětšenými játry ho poslali opět do výkonu trestu, tentokrát do tábora nucených prací Rovnost, kde ještě pár dnů pobýval na ošetřovně. „V těch podmínkách se člověk naučil vynalézavosti, aby přežil. Na dveře jsme napsali ‚po infekci‘ a bachaři nám dali pokoj. Báli se nákazy jako čert kříže.“
Rodiče se dlouho marně zasazovali o synovo propuštění. „Nebyl jsem vzorný mukl, dvakrát mě napařili korekci, čili deset dní na samotce, kam jednou denně přinesli trochu vodové polévky. Trest přišel třeba za to, že člověk neodebíral Rudé právo, ale to nebyl můj případ. Já si do novin balil v zimě nohy.“
S žádostí o prezidentskou milost zázračně uspěla až jeho starší sestra. „Ukázalo se, že v prezidentské kanceláři seděla její spolužačka z měšťanky, která dělala Tondovi Zápotockému asistentku.“ Když se jí žádost dostala do ruky, papír podstrčila prezidentovi k podpisu. „Hele, Růžička, jedeš domů,“ řekli mu jednoho rána. Nemohl uvěřit. Doma ve Vilémově se před užaslými rodiči objevil skoro po třech letech.
Trojice Antonínů Švehlů
Vzdor vysokému věku zkušeně usedá za volant stříbrného peugeota. Projíždíme úhledným městysem. „Vidíte, tady jsem chodil do školy. A po pravé straně je zámek. Ale teď pojedeme k lípě, kterou jsem tady zasadil. Před měsícem jsme ji slavnostně uvedli do společenského života Vilémova.“
U stromu je malý památník Antonína Švehly. Vzpomínky na prvorepublikového premiéra leští pan Růžička – jak říká – ve své mysli jako drahokam. Spatřil ho jednou, když jako šestiletý kluk navštívil s rodiči tetu v Praze a Švehla projel kolem v kočáře. V roce 1952 pak coby vězeň na uranu poznal jeho syna, advokáta. „Hned jsme se skamarádili, mluvili o demokracii a těšili se, že režim brzy praskne. Bohužel trval dlouhých čtyřicet let.“
Zemřel nejstarší obžalovaný Čech. Před soudem byl za akci Kulak |
Miloslav Růžička se setkal dokonce i s třetí generací Švehlů. To když po listopadové revoluci Konfederace politických vězňů odhalovala na Ďáblickém hřbitově v Praze pamětní desku. Z USA tehdy přiletěl nejmladší z rodu Švehlů, vnuk někdejšího premiéra. Vyměnili si adresy a donedávna si psali.
Nejstarší ze Švehlů měl v Havlíčkově Brodě pomník, který v roce 1938 Němci odstranili a za války se ztratil. Po listopadové revoluci se panu Růžičkovi podařilo sehnat peníze a nechal udělat jeho bustu.
Z traktoristy spisovatelem
Svůj život dělí pan Růžička při vyprávění na tři části. V té první byl soukromým zemědělcem na rodinném gruntu. Když při mobilizaci roku 1938 narukoval jeho otec a také jejich kočí, odešel z měšťanky, aby pomohl matce s hospodářstvím. Další vzdělání získal až později na dvouleté zemědělské škole v Čáslavi.
Po komunistickém převratu učinilo 15 hektarů půdy z jeho otce v očích nového režimu venkovského boháče. Rodinu navrhli k vystěhování. Nakonec nezbylo než vstoupit do JZD, které ve Vilémově vzniklo roku 1956. „Vavruškovi, největšímu sedlákovi ze vsi, soudruzi řekli, že buď podepíše přihlášku a stane se předsedou JZD, nebo ho vystěhují. Vzal to. Naposled přišli za mnou. S minulostí mukla z Jáchymova jsem volil menší zlo.“
Vláda KSČ: vězení, perzekuce, znárodnění. I kvůli únoru 48 vzniklo NATO |
Dalších třicet let strávil Miloslav Růžička v JZD, za volantem traktoru a posléze nákladního auta. Když odešel do důchodu, vadilo mu, že se o černé kapitole našich dějin stále málo ví a ani po listopadové revoluci nebyl zájem vypořádat se s viníky. V třetí etapě svého života se proto ponořil do archivů, aby zaznamenal osudy rodin bývalých kulaků, které komunistický režim vyhnal z rodinných gruntů a připravil o majetek. Sbíral svědectví pamětníků, navštěvoval jejich potomky. V roce 1995 vydal knihu Osudy politických vězňů Havlíčkobrodska. Na ni navázala další pod názvem Vyhnanci – akce Kulak a v roce 2011 vydal ještě druhý díl Vyhnanců.
„Tím moje politická angažovanost končí. Teď už budu jen odpočívat a koukat, jak mi přibývají pravnuci,“ dušuje se dnes stále vitální muž. Manželku pochoval před třemi lety, 10. října, právě v den svých devadesátých narozenin.
Těší se ze vzpomínek na pěkný rodinný život, na rodiče, kteří v nejtěžších chvílích drželi při sobě. A také na momenty, kdy se mu povedlo být v pravý čas na pravém místě. Třeba když jednou na železničním přejezdu vyprostil ze zavřených závor v poslední chvíli muže s koněm.
„Vždycky mě hřálo u srdce, když jsem mohl pomoci potřebným. Svoje životní krédo jsem sestavil do šesti slov: Dokaž svými skutky, že jsi žil.“
