„Úplně naši rodinu vyrvali z kořenů, zničili staletí budovaný vztah k půdě,“ říká jeho pravnuk Milan Votava z Hejnic. O svém pradědovi, kterého semlely smyšlené politické procesy, teď píše bakalářskou práci.
Říkal jste, že vás ke psaní musela dotlačit vaše vedoucí bakalářské práce. Proč?
U nás v rodině bylo tohle téma tabu. Jako děti jsme o tom, co se stalo pradědovi, moc nevěděli. Nevyprávěli nám o tom. I můj děda, tedy syn Františka Votavy, který byl tehdy malý kluk a estébáci ho vytáhli jednoho dne z vyučování, že se má sebrat, že se zítra stěhují z vesnice pryč a mají do ní celoživotní zákaz vstupu, tak ten se tomu zpočátku i bránil, když jsem za ním přišel, že o tom napíšu. Je to pro něj stále citlivé téma. Ještě dnes se pokaždé rozbrečí, když na to přijde řeč. Oni mu ani nedovolili dokončit základní školu. Tak jsem to vzal nakonec jako takovou misi a pustil se do toho. Protože se praděda stal obětí politických procesů, tak ho chápu i jako historicky nejvýznačnější postavu našeho rodu, protože to ovlivnilo i život jeho potomků. Podepsalo se to negativně na ztrátě vazby na půdu, i k místu, odkud pocházíme, vztah k zemědělství už nemá nikdo z nás. To je podle mě největší dopad celé Akce Kulak. Nejenomže řada lidí skončila neoprávněně ve vězení, na šibenicích, ale že komunisté mnohé rodiny úplně vykořenili, přesídlili stovky kilometrů jinam a zničili, co bylo po staletí dané.
Jak vám bylo, když jste si pročítal všechny ty dokumenty a soudní protokoly?
Když se vám do ruky dostanou seznamy lidí, kteří tenkrát pradědu udávali, a víte, že v té vesnici jsou ještě jejich potomci, tak je to hodně zvláštní pocit. Snažil jsem se moc si to nebrat k srdci, ale nejde to. Ptal jsem se třeba dědy na jeho řídícího učitele Kovácse. On byl i předsedou KSČ v Ohrazenicích. Podle dědy byl ve škole k dětem drsný, ale všichni si ho vážili, protože v roce 1945 zachránil před Rusama celou vesnici. On byl Rusín, tak se s Rusama domluvil, ať Ohrazenice nechají na pokoji, neznásilňují ženy, nerabují a tak dále. Když jsem mu řekl, že zrovna tenhle Kovács mohl za to, že jeho tátu zatkli, viděl jsem, jak se mu proměnila tvář. Úplně jsem cítil, jak najednou přišel o svůj ideál, o svoji představu o daném člověku. To asi byl pro mě jeden z nejdrsnějších zážitků.
Nikdo se tenkrát na obranu vašeho pradědy nepostavil?
U soudu pro něj svědčili dva sousedé, v jeho prospěch vypovídal i tajemník městského národního výboru, že František Votava není žádný sabotér, ale nic nepomohlo. Když jsem si četl soudní protokoly, tak nechápu, jak se to celé mohlo vůbec odehrát. To byla jedna smyšlenka za druhou. Úplně z toho čiší snaha za každou cenu daného člověka odsoudit, protože odmítal vstup do KSČ a nechtěl odevzdat majetek JZD. Byl to v Ohrazenicích nejváženější sedlák, měli nejvíc hektarů. Po těch komunisté šli, když jim nebyli po vůli. Praděda byl i před válkou hodně politicky činný, byl u lidovců a v řadě různých spolků, tak měl ve vsi určité slovo. Komunisté z něj ale udělali nepřítele státu.
Za co přesně tedy Františka Votavu odsoudili?
Za sabotáž. Dávali mu za vinu, že neplní povinné dodávky masa, mléka, brambor, obilí a podobně. Přitom to byly tak nesmyslné cifry, které ani nešlo splnit. Za neplnění dostával vysoké pokuty. V roce 1950 mu zakázali mlátit obilí přes den, mohl jen v noci a ještě pod dohledem dvou příslušníků StB. Když nestihli do rána všechno obilí vymlátit, nastoupily další tresty. Do toho přišla slintavka u dobytka, takže další potíže s plněním dodávek. Nebyly peníze, neměli čím krmit zvířata, protože StB zabavovalo i krmivo. Vše pak dovršilo silné krupobití v květnu 1952, které zničilo celou úrodu. Podle soudu to ale rodina Votavů dělala všechno záměrně, aby ztížila provádění jednotného hospodářského plánu a brzdila socializaci vesnice. Bylo to absurdní. Praděda dostal pět let a pokutu deset tisíc korun. Zabavili mu veškerý majetek, peníze na účtu a rodinu vystěhovali do pohraničí.
Do Kunratic u Frýdlantu odjela tehdy jen vaše prababička se třemi dětmi, protože pradědeček byl v pracovním táboře. Věděli, kam jedou?
Ne, naložili je do malého náklaďáčku, mohli si sbalit jen to nejnutnější a po tři sta kilometrech je vyklopili v Kunraticích u Frýdlantu. Tam je strčili do pokoje třikrát tři metry a ráno se museli hlásit do práce. Neměli žádné peníze, jídlo jim dávali v obchodě na dluh. Museli pak nuceně pracovat na tamním státním statku. Pradědu pak kvůli zdravotnímu stavu pustili předčasně z vězení, tak za nimi do Kunratic přišel rok poté. S podlomeným zdravím, protože v pracovním táboře ve Vinařicích dělal v cementárně, zničil si tam plíce. Do našeho statku v Ohrazenicích nastěhovali kanceláře národního výboru a kanceláře JZD.
Byla to jediná rodina, kterou do Kunratic komunisté v rámci Akce Kulak vystěhovali?
Co se mi podařilo zjistit, tak na Frýdlantsko bylo vystěhováno dvacet tři rodin a přímo v Kunraticích bylo sedm rodin, nejvíc z celého okresu. Hodně pak držely při sobě.
Dočkal se pradědeček a jeho rodina později nějakého odškodnění?
V roce 1956, když po 20. sjezdu Komunistické strany v Sovětském svazu došlo maličko k uvolnění režimu, si praděda podal žádost o milost a o to, aby jim byl zrušen doživotní zákaz vstupu do Ohrazenic, popřípadě, aby je z Kunratic přesunuli někam k okresu Jihlava, prostě blíž k rodnému domovu. Lidový soud v Moravských Budějovicích to ale kategoricky odmítl s poznámkou, že to, že Votavovi nechtějí pracovat v Kunraticích, není důvodem k tomu, aby se jim zrušil doživotní zákaz vstupu do Ohrazenic. Když pak přišlo pražské jaro v roce 1968, tak si podali stížnost proti tomuto rozsudku a na jaře 1969 byl praděda po 15 letech omilostněn.
Takže se vrátili zpět do Ohrazenic?
Ano, jenže svůj statek, který jim komunisté zabrali, si museli zpátky odkoupit. Nevrátili jim ho jen tak. A pokud jde o rehabilitaci jako takovou, tak ta trvala ještě dalších dvacet let. Vlastně až čtyři roky po sametové revoluci se děda, tedy syn Františka Votavy, dočkal finančního odškodnění za otce, což byl poslední krok k jeho úplně rehabilitaci.
Jak potom v Ohrazenicích rodina žila? Asi nebylo lehké se po tom všem vrátit.
Bohužel, praděda velmi záhy po návratu do Ohrazenic zemřel, perzekuce se na něm psychicky i fyzicky velmi podepsaly, takže domova si užil jen dva roky. Někteří lidé, kteří je pomáhali aktivně vystěhovat, se jim přišli omluvit. Ale nebylo jich moc. Rodina měla k dispozici i seznamy se soupisem majetku, který si po jejich vystěhování sousedé rozebrali. Ale nic z toho se jim nevrátilo, a ti lidé se jim ani neomluvili, ani za zabraný nábytek nezaplatili.
Když máte v rodině takovou zkušenost, jak vnímáte současné politické dění a výroky některých politiků, kteří události z dob totality zlehčují?
Je mi z toho zvláštně. Máme premiéra, který je usvědčen ze spolupráce s StB, v čele Generální inspekce bezpečnostních sborů měl stát člověk, který v roce 1989 šel s obuškem proti studentům. To je plivanec do obličeje lidem, jako byl můj praděda. Všem politickým vězňům, lidem, kteří nějak za minulého režimu trpěli. Stejně tak nedokážu pochopit vzestup Okamury a jeho SPD, to je „bizár“ největšího kalibru. Vážil jsem si ho, když ještě podnikal, ale teď co předvádí, je otevřený rasismus. Pro mě je smutné, že my Češi se dokážeme vzepnout jen když se hraje hokej nebo je přenos z olympiády, ale nic víc nám cesta k vlastenectví neříká. Málo si bereme poučení z historie, z osudů jednotlivých lidí. Obávám se, že bude trvat ještě několik generací, než tady bude slušná politická kultura.
