Nikdo se o nich nikdy nedozvěděl, nikdo se jimi nechlubil. "Většina z těchto dětí se o tom, kdo ve skutečnosti jsou, nedozvěděla dodnes," říká dokumentarista Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) Otakar Liška.
Jsou to dnešní padesátníci, možná čtyřicátníci, kteří žijí své nové životy - mají rodiče (dnes možná již zemřelé), které považují za vlastní. Nebo možná něco tuší, ale rozhodli se minulost raději neotvírat.
Historik Slavomír Brodesser z Moravského zemského muzea potvrzuje, že je to "nový" problém, zatím odborníky-historiky neprozkoumaný. "Samozřejmě je to něco, co má silnou etickou stránku, tam v mnoha případech určitě nastalo ztotožnění s novou rodinou," připomíná.
ÚDV se začal o případ "dětí režimu" zajímat už před několika lety. V současné době završili dokumentaristé první fázi, zmapovali rozsah, tedy kolik takových případů vůbec bylo.
Protože děti narozené ve věznicích nebyly nikde centrálně evidovány, museli pracovníci ÚDV projít karty všech bývalých vězeňkyň, zjistit, zda měly děti a co se s nimi stalo. Po měsících mravenčí práce mají v rukou vůbec první statistiku. Vyplývá z ní například, že vězeňkyň, které byly prokazatelně odsouzeny z politických důvodů a přišly o své děti, bylo více než tři desítky, a to v období od roku 1948 do roku 1962, kdy se tato praxe změnila a přestalo se rodit ve věznicích.
Zatímco případy politických vězeňkyň byly nezákonné od počátku, u ostatních kauz to dodnes není jasné: zákonnost či nezákonnost adopcí dětí by se musela posuzovat případ od případu v samostatném šetření. Už tehdy totiž každou adopci měl oficiálně stvrdit soud.
Svou roli však sehrávala atmosféra padesátých let. "Po vzoru SSSR se upřednostňovala kolektivní výchova. Byly případy, kdy se děti vězeňkyň nedávaly ani prarodičům, ale rovnou do domovů.
V padesátých letech byly vůbec velmi vysoké počty dětských domovů a stejně tak vysoké počty chovanců. Současně byl velký tlak na ženy, jejichž manželé byli ve vězení, aby se s nimi rozvedly, a nebyly tak 'reakcionářky'. Důsledkem toho všeho bylo, že děti neměl kdo vychovávat," říká náměstek ředitele úřadu vyšetřování Pavel Bret.
Může být ještě dnes za podivné adopce z padesátých let někdo pohnán k odpovědnosti? Odpověď zní: Těžko. Nebyl totiž nalezen žádný "centrální" úřední pokyn, který by nařizoval postupovat v rozporu s tehdejšími předpisy nebo zákony. Na druhé straně není zcela vyloučeno, že bude pohnán někdo k odpovědnosti za určitý konkrétní případ, pokud by se jím vyšetřovatelé prokousali.
Trestní stíhání v souvislosti s adopcemi nebylo do dnešního dne zahájeno, úřad zkoumá "děti režimu" jen z takzvaného dokumentačního hlediska. To je však obvyklý postup a případ z úseku dokumentace později často putuje na úsek vyšetřování.
Pokud se tak však nestane, celá kauza zůstane nadále zčásti zakryta tajemstvím - dokumentaristé totiž nemohou pátrat po konkrétních nových jménech adoptovaných dětí. "Respektujeme všechna práva spojená s adopcemi," říká Bret.
|
Výzva MF DNES |
| Vážení čtenáři, pokud máte informace o dětech, které byly protiprávně odebrány matkám vězněným za éry komunistického režimu, napište na adresu redakce a dopisy označte heslem UKRADENÉ DĚTI Mladá fronta DNES, Na Příkopě 31, PSČ 111 21, Praha 1 případně použijte e-mail: ludek.navara@mfdnes.cz |
