Komunistická strana patnáct let po listopadu 1989 bohužel není okrajovou politickou silou s klesajícím počtem příznivců, nýbrž stranou, která se ve volbách pravidelně umisťuje na třetím, podle některých průzkumů dokonce na druhém místě.
Stejné myšlenky i název
Pozici KSČM nelze vysvětlit větším přijímáním komunistické ideologie v porovnání s jinými zeměmi, protože nic takového průzkumy neukazují.
Nelze to ani vysvětlit nedostatečným vyrovnáním se s komunistickou minulostí, protože česká společnost šla v této věci patrně dál než jiné postkomunistické země – viz lustrační zákon či zákon o protiprávnosti komunistického režimu. Ve srovnání s jinými zeměmi střední a východní Evropy nedošlo v Československu ke změně ani k zákazu strany. Například východoněmecká SED se přejmenovala na stranu demokratického socialismu (PDS). Maďarští komunisté se přejmenovali na socialisty.
Polská sjednocená dělnická strana se rozpustila. Kdyby se čeští komunisté přejmenovali třeba na Stranu práce, mohli bychom si je plést s labouristy. Jejich dosavadní název však záměnu neumožňuje.
Komunistická strana je právem považována za antisystémovou. Na počátku 90. let si mnozí mysleli, že prostor moderní levicové strany postupně obsadí sociální demokracie a komunistická strana zanikne. To se nestalo.
Ve druhé polovině 90. let představitelé KSČM dokonce přitvrdili rétoriku vůči vládní koalici a polistopadovému režimu. Komunistická strana zůstává stranou extrému.
Není náhoda, že poté, co se k moci dostali v roce 1998 sociální demokraté, KSČM je v preferencích předstihla. Síla komunistů není přímo závislá na úspěšné či neúspěšné politice ODS, KDU-ČSL či dalších stran ve středu či napravo od středu, nýbrž jen na ČSSD. Preference ČSSD a KSČM jsou spojité nádoby.
Je varovné, že by se ČSSD – alespoň podle slov premiéra Paroubka – nebránila po příštích volbách využít KSČM jako nepřímého podporovatele své možné menšinové vlády.
Obava z návratu před listopad 1989 zřejmě není na místě, protože chybějí mezinárodní podmínky k převzetí monopolní moci komunisty a nastolení diktatury. Nic to však nemění na tom, že kdyby sbližování ČSSD a KSČM pokračovalo a komunisté se jednou dostali do vlády, nastal by v naší zemi největší obrat doleva od sametové revoluce a řada ekonomických, možná i politických svobod by byla okleštěna.
Neodpovědná opozice
Pohled do programu KSČM ukazuje, že to strana s návratem k "demokratickému, humanistickému, materiálně i duchovně produktivnímu socialismu" myslí vážně. Dále navazuje na učení Marxe a Engelse (někdy i na Lenina), byť se jej snaží přizpůsobit daným podmínkám. Komunisté přestali odsuzovat vlastní minulost způsobem, který byl z taktických důvodů nutný krátce po listopadu 1989.
Tam, kde na Západě komunistické strany nezmizely (Francie) nebo se přejmenovaly (Itálie), byly nuceny opustit sovětský vzor a udělat čáru za minulostí. Nemluví už ani o revoluci, ani o budování socialismu. Snaží se přežít na levé straně spektra. Postavení KSČM je v tomto ohledu unikátní.
Odstoupení pana Grebeníčka z funkce předsedy na tom nemění nic.
KSČM má v politickém systému ČR povahu neodpovědné opozice, dnes už bohužel s nenulovým koaličním potenciálem a výraznou vyděračskou schopností. Přesto požadavky na její zákaz nemají příliš šancí na úspěch. KSČ nebyla po Listopadu zakázána, protože revoluce byla sametová.
Komunisty je třeba porazit v demokratických volbách.
