Předseda dolní parlamentní komory zasedl na pódium, odkud mohl vzhlížet na zaplněný menší sál starobylého paláce. Na židlích seděly známé politické a ekonomické osobnosti, chválily jeho šedesátistránkové dílo, vedly s ním spíše nekonfliktní diskusi a uctivě jej nazývaly panem profesorem. Václav Klaus se usmíval, zapojoval se do debaty, aby se na závěr s potěšením svěřil, že tak dlouhou, hodinu a půl trvající výměnu názorů při prezentaci svých stránek nečekal.
Václav Klaus uvnitř parlamentu je jiný. Také sedí na pódiu, ovšem v tomto případě vzhlíží na stodevadesát devět poslanců, z nichž jej má chuť poslouchat jen málokdo. Před jeho očima si často povídají se sousedem v lavici, telefonují, nebo pokřikují na jiné kolegy. Předseda sněmovny se neusmívá ani neděkuje za zajímavou a dlouhou diskusi, naopak třese mohutným zvoncem a snaží se zákonodárce utišit. Především se ale snaží, aby schůzi řídili jeho místopředsedové.
A pokud už zůstane tato nevděčná práce na něj, raději schůzi ukončí. Jako minulý pátek, kdy se poslanci mezi sebou pohádali a část z nich opustila jednací síň. Něco podobného na Žofíně nehrozilo, většina přítomných si šla s panem profesorem přiťuknout na zdar jeho nové knížky.
Už příští středu se však bude muset šéf parlamentu opět posadit do čela sněmovny, poslanci budou mít mimořádné zasedání. Jak se bude asi cítit? Určitě se bude nedočkavě těšit na chvíli, až schůzi ukončí - tolik ji přece nemá rád.
Radek Bartoníček
parlamentní zpravodaj MF DNES
