Kandidáty na ombudsmana jsou (zleva) Stanislav Křeček, Vít A. Schorm a Jan Matys
Kandidáti na nového ombudsmana vzešli z návrhů prezidenta a Senátu. Zatímco prezident Miloš Zeman navrhl někdejšího zástupce veřejné ochránkyně práv Stanislava Křečka, Senát nominoval do volby vládního zmocněnce u Evropského soudu pro lidská práva Víta Alexandera Schorma a advokáta Jana Matyse.
Oslovili jsme každého kandidáta s několika otázkami týkajících se funkce ombudsmana, Jan Matys na ně neodpověděl, ale poskytl nám toto vyjádření:
Plné vyjádření Jana MatyseVelmi si vážím Vašeho zájmu o moji kandidaturu na úřad ombudsmana, ale nekandiduji proto, abych se zviditelňoval, ale mým hlavním motivem je faktická a nepředstíraná ambice přispět k tomu, aby tento úřad naplňoval v celém rozsahu své poslání. Veškeré své představy tak sděluji především poslancům PSP ČR při svých vystoupeních na poslaneckých klubech. Současně se v co největším rozsahu musím věnovat své poměrně rozsáhlé advokátní agendě, a to tím spíše, že po případném zvolení bych ji musel velice rychle dofinalizovat. Na základě toho, že součástí mých představ je maximální transparentnost a mediální otevřenost úřadu. |
Původně měla být kandidátkou na ombudsmana i žena. Nominaci poslankyně ANO a zmocněnkyně vlády pro lidská práva Heleny Válkové však prezident stáhl poté, co vyšlo najevo, že za minulého režimu spolupracovala s někdejším komunistickým prokurátorem Josefem Urválkem, který se podílel na politických procesech s Miladou Horákovou či Rudolfem Slánským.
Budoucí ombudsman musí získat nadpoloviční počet hlasů přítomných. Kdyby nebyla první volba nového ombudsmana ve středu úspěšná, mělo by se konat ve stejný den také druhé kolo volby.
Redakcí iDNES.cz oslovení kandidáti odpovídali na deset otázek týkajících se například nošení hidžábu, lidská práva, dětí, Romů i pravomocí ombudsmana.
1 Měly by mít školy právo zakázat nošení hidžábu při vyučování?
Stanislav Křeček: Žáci si musí být rovni. Pokyny školy se vztahují na všechny žáky bez výjimky.
Vít Alexander Schorm: Nejvyšší soud nedávno rozhodl, že zákaz nošení hidžábu (šátku zakrývajícího vlasy, případně také krk, nikoli halícího tvář či celou postavu) v běžném vyučování nesleduje žádný legitimní cíl. Není to ani otázka bezpečnostního rizika, ani otázka zachovávání pravidel společenského chování a morálky. Jak z jeho rozsudku vyplývá, je náš stát založen na svobodě náboženského vyznání a na náboženské neutralitě, a proto musí nastolovat podmínky k pokojnému soužití lidí, kteří vyznávají různá náboženství. Podotýkám, že k této problematice v naší zemi ani neproběhla žádná veřejná debata, která by zvážila všechny aspekty nošení šátků ve školách a vyústila ve specifickou právní úpravu, jež by tyto aspekty zohlednila. I taková právní úprava by však musela sledovat legitimní cíl a být tomuto cíli přiměřená.
2 Jaké by byly vaše priority v úřadu? Věnoval byste výjimečnou pozornost nějaké agendě?
Stanislav Křeček: Nikoliv, všechny agendy týkající se práv občana mají stejnou důležitost.
Vít Alexander Schorm: Mojí prioritou by bylo zastat v zásadě všechny zákonné kompetence veřejného ochránce práv (ochrana před špatnou správou; návštěvy míst, kde jsou nebo mohou být osoby omezené na svobodě; rovné zacházení; sledování výkonu vyhoštění cizince; práva osob se zdravotním postižením; volný pohyb unijních pracovníků). Byl bych rád, kdyby Kancelář veřejného ochránce práv věnovala specifickou pozornost projevům nadměrné byrokracie, třeba v podnikání nebo ve školství, zjištěné poznatky zevšeobecňovala a předávala k řešení příslušným orgánům. Řehtání úředního šimla je břemenem, které se lidem prodražuje, protože přenáší mnohdy zbytečné náklady z byrokratů na občany.
3 Končící ombudsmanka by chtěla vytvořit nezávislou národní lidskoprávní instituci. Měla by vzniknout a k čemu by podle vás sloužila?
Stanislav Křeček: To je jeden z mnoha požadavků evropských institucí. Ale ochrana skutečných lidských práv musí být přece součástí celého právního řádu a také tak vnímána. Představy, že „lidská práva“ jsou něco jiného než to právo, se kterým se občané denně setkávají a že každý odlišný způsob života kohokoliv zakládá „lidské právo“, jsou podle mého názoru chybné.
Vít Alexander Schorm: Podle mne by vzniknout měla, i když to nemusí být nutně ombudsman. Česká republika patří mezi poslední země Evropské unie, které ji nemají. Existuje ve sto dvanácti zemích světa – ve výsledku nás na mezinárodní scéně snadno napadají státy, jež se k našim vysokým standardům zdaleka neblíží. Úkolem takové instituce by bylo zejména objektivizovat zjišťování stavu lidských práv v naší zemi. Ani nevládní organizace, ani vláda, která přijímá každý rok svoji zprávu o stavu lidských práv, nejsou v tomto objektivní: nevládní organizace problémy občas zveličují, zatímco vláda má občas sklon je lakovat narůžovo. To je přirozené. A to, jak často asi nastává ono ‚občas‘, nechávám na čtenářích.
4 Pokud budete zvolen, jak budete (pokud budete) řešit kauzu Evy Michalákové, které norský úřad Barnevernet v roce 2011 odebral syny?
Stanislav Křeček: Tuto otázku řeší soudy a ombudsman ji řešit nebude.
Vít Alexander Schorm: Nejspíše prakticky nijak, protože je to záležitostí norských orgánů, vůči nimž nemá český veřejný ochránce práv žádné pravomoci. Je to však poměrně smutný příběh, který se už podruhé ocitl u Evropského soudu pro lidská práva. Kriticky vnímám zejména minimální snahu Barnevernetu o zachování kontaktů paní Michalákové s jejími syny, což velmi znesnadňuje návrat dětí do její péče. Tento problematický přístup se také objevuje v mnoha věcech, které na dané téma štrasburský soud dnes proti Norsku projednává.
5 Česká republika je jednou z posledních zemí Evropy, které dětský ombudsman chybí. Na chybějícího dětského ombudsmana poukazovala i sama paní Šabatová. Myslíte si, že by dětský ombudsman měl vzniknout?
Stanislav Křeček: I Norsko, které čelí kritice za chování k dětem, má svého dětského ombudsmana. Slyšela jste někdy o jeho práci? Pokud bude u nás vůle takový úřad zřídit, pak vznikne. Ale souvislost s prací ombudsmana zde nevidím.
Vít Alexander Schorm: Je třeba vyjít z toho, že děti nevolí, v Parlamentu zastoupeny nejsou, a proto si zaslouží zvláštní pozornost nás, dospělých. Hlavní problém na poli ochrany práv dětí spatřuji v chybějící vnitrostátní koordinaci různých politik a opatření. Odpovědnost za péči o ohrožené děti je roztříštěná mezi čtyři ministerstva, takže ji pořádně nenese nikdo. Mezinárodní orgány nás na to dlouhodobě upozorňují. Takže toto je mezera, kterou bychom měli vhodným způsobem vyplnit. Ombudsman, ať už ten stávající nebo nějaký jiný, specializovaný na děti, ovšem nemůže takovou koordinační úlohu vůči úřadům plně sehrát, protože má být z povahy svého postavení nezávislý, a nemůže tudíž do řízení úřadů zasahovat. Je důležité, aby někdo v rámci vlády soustavně upozorňoval na to, co je v nejlepším zájmu dětí. To by nejlépe zajistil koordinátor vestavěný v systému výkonné moci.
6 Evropský soud pro lidská práva řešil stížnost romských dětí kvůli nespravedlivému umístění do zvláštních škol. Česko se tehdy bránilo rozhodnutí, že všechny děti mají stejný nárok na vzdělání. Nyní je ale inkluze zavedená. Funguje podle vás správně?
Stanislav Křeček: Soudní rozhodnutí nepřezkoumává ombudsman. Pokud jde o inkluzi, nejsem odborník na problematiku výchovy, ale zřetelně vidím, že inkluze dnes řeší nikoliv to, jak budou vychovávány romské děti, ale pouze kde. A to je málo a chyba.
Vít Alexander Schorm: Z hlediska výkonu rozsudku štrasburského soudu se nezdá, že by veškerá inkluzívní opatření v našem školství, pojatá bez specifického zacílení na romské děti, výrazně prospěla právě těmto dětem. Současně mají děti se zdravotním postižením podle Úmluvy OSN o právech osob s postižením nárok být vzdělávány v začleňujícím (tj. inkluzívním) prostředí. Jelikož tedy inkluzi dost dobře opustit nemůžeme (jinak bychom museli, abychom se zachovali důsledně, přinejmenším vypovědět uvedenou úmluvu), nezbývá než věnovat soustředěnou pozornost vylaďování souboru inkluzívních opatření. Přitom je nutné brát zřetel na jejich dopad na děti z menšiny či z většiny, se specifickými potřebami nebo bez zvláštních potíží, na samotné školy i jejich učitele a přemýšlet o nich také v rovině financování celého školského systému. Inkluze dnes nemusí fungovat zcela správně. Každá velká systémová změna ovšem vyžaduje určitý čas k tomu, aby si sedla. Ono vylaďování je především úkolem resortu školství, nikoli ombudsmana.
7 Jak byste se zachoval v případě opakování známé kauzy z roku 2016, kdy se realitní kanceláře dotazovaly klientů, zda jsou Romové a v případě kladné odpovědi jim byty odmítly pronajmout? Mají na to podle vás právo?
Stanislav Křeček: Realitní kanceláře nepronajímají byty. To činí jejich vlastníci.
Vít Alexander Schorm: Toto je také vyřešená otázka. Rozlišování potenciálních nájemců z hlediska jejich etnického původu je v rozporu se zákonem. Tuto záležitost již posoudily naše soudy, a to včetně Nejvyššího správního soudu, a dospěly k jednoznačnému závěru, že realitní kanceláře nejsou oprávněny porušovat zákon jen z toho důvodu, že si to potenciální pronajímatelé přejí. Musíme však současně mít pochopení pro opatrnost každého, kdo pronajímá svoji nemovitost. Proto má pronajímatel právo si ověřit, že konkrétní zájemce o byt skýtá přiměřené záruky řádného placení nájemného či zachování dobrého stavu pronajatého majetku, a teprve podle toho se rozhodnout, zda nájemní smlouvu uzavře.
8 Měl by mít podle Vás ombudsman pravomoci předkládat návrhy zákony přímo Poslanecké sněmovně?
Stanislav Křeček: Nikoliv, počet zákonodárců by měl být spíše omezen než rozšiřován. Ombudsman je nástrojem parlamentu a neměl by jej nahrazovat.
Vít Alexander Schorm: To by vyžadovalo změnu Ústavy, což je přetěžká věc. Navíc není úkolem veřejného ochránce práv a jeho týmu přesně sepisovat texty zákonů, ale spíše formulovat cíle, jichž by zákonná úprava měla mimo jiné dosáhnout. Příslušná ministerstva, vybavená specializovanými legislativními útvary, by však měla být vůči námětům a doporučením veřejného ochránce práv zvláště vnímavá. Nejlepší je, dosáhne-li se konsensu s příslušným resortem, který potřebnou změnu zákona připraví a předloží.
9 Kdybyste měl jmenovat konkrétní klíčové kauzy, kde byste postupoval jinak než vaše předchůdkyně, které by to byly?
Stanislav Křeček: To je tak obecně známo, že necítím potřebu to zde znovu rozvádět. Ale bylo jich jen několik, rozhodně k nějakým zásadním rozporům mezi námi nedocházelo. (Křeček byl do loňského roku zástupcem Šabatové a opakovaně se neshodli. Opačný názor vyjádřil například v roce 2014 ve sledované kauze studentky, které škola nepovolila nosit hidžáb. Zatímco podle Šabatové škola dívku nepřímo diskriminovala, protože šátek je projevem náboženství, podle Křečka měla škola právo určit, jak mají žáci při výuce vypadat, pozn. red.)
Vít Alexander Schorm: Pokud bych se omezil na otázku právního názoru, který stávající veřejná ochránkyně práv zaujala v nějakých – z hlediska mediálního zájmu – klíčových kauzách, konstatuji, že jí soudy daly většinou zapravdu. To už jsem zmínil. Jako výjimka mě napadají domácí porody. Ve Štrasburku jsme tehdy prosadili pohled, že lze asistenci u nich zdravotnickým pracovníkům zakázat, a tím pádem je nepodporovat; ombudsmanka byla tehdy proti. Ke konkrétnímu postupu, který Anna Šabatová v mediálně známých kauzách volila, se nemohu vyjádřit, protože do té míry podrobností nejsem s kroky, které ona a její tým dělaly, obeznámen. Obecně mám ale pocit, že bych se velice snažil, aby se tyto případy nevyhrotily tak, jak se to v uplynulém období stalo. U některých témat je totiž zapotřebí komunikovat nesmírně citlivě a vysvětlit veřejnosti srozumitelně všechny souvislosti.
10 Je podle vás problém diskriminace nedílnou součástí práce ombudsmana?
Stanislav Křeček: Samozřejmě, ukládá mu to zákon. Ale musí vědět, že ne každé zamítavé rozhodnutí je diskriminace.
Vít Alexander Schorm: Samozřejmě, rovné zacházení je jedna z jeho zákonných kompetencí, vyplývající navíc z unijního práva nebo také z monitoringu ochrany práv lidí s postižením, jemuž se ochránce věnuje na základě mezinárodní smlouvy. Pokud by se ombudsman diskriminací nezabýval, porušoval by zákon a mezinárodní závazky státu.
