„Nenahlásila jsem to, protože jsem si myslela, že je to moje vina. Protože když mi došlo, co se stalo, moje máma mi řekla, že přece o nic nešlo a že ‚nemám dělat z komára velblouda‘,“ popsala jedna z obětí svůj příběh pro instagramový účet Proč jsme to nenahlásili.
„Když jsem to řekla svému příteli, se kterým jsem předtím nebyla, tak mi ani on nevěřil, že jsem to nechtěla. Takže jsem se bála toho, že mi nebude věřit nikdo,“ napsala další.
Kampaň Věřímě obětem organizace proFem má za cíl právě proti takovýmto reakcím bojovat. Chce rozšířit povědomí o tom, jaké stereotypy se kolem tématu sexuálního násilí často objevují a s jak zraňujícími reakcemi se řada obětí sexualizovaného násilí setkává.
„Chceme tak podpořit blízké a okolí obětí sexuálního násilí, aby jim skutečně naslouchali, neobviňovali je a nebagatelizovali jejich zkušenosti, projevy nebo emoce,“ uvádí proFem.
Jak moc je reakce okolí důležitá, dokládá nejeden příběh a nespočet zkušeností. Pokud se oběť setká s odmítnutím hned, jak se někomu svěří, často se jí následně jen těžko hledá odvaha. To dokládá i další příběh z mnoha, které jsou si až strašidelným způsobem podobné: „Bylo mi 16 a byla jsem opilá. Tehdejší přítel mi nevěřil, tak jsem byla přesvědčená, že policie také nebude,“ píše.
Proč jsem to nenahlásila? Nevěřili by mi, svěřují se oběti sexuálního násilí |
Nejhorší je obviňování
Vedoucí sociálních služeb proFemu Dana Pokorná vysvětluje, že nejhoršími reakcemi, se kterými se oběti mohou setkat, jsou právě ty, které z činu obviňují je samotné a přisuzují jim spoluvinu na tom, co se jim stalo.
„Jsou to rychlé, neuvážené a zraňující reakce typu: Proč si tam chodila? Co sis myslela, že se stane, když u něj přespíš? Nebo cos čekala, když s ním flirtuješ? To je normální, děláš sestřičku (asistentku, modelku...), s tím musíš počítat!“ nastiňuje některé z nich.
K dalším častým reakcím pak patří takové, které zpochybňují oběť, její prožívání nebo vnímání situace. Jak Pokorná uvádí, často se objevují například věty typu: „Pamatuješ si to dobře? To nemohlo být tak hrozné. Jsi si jistá, že to byl on, je to takovej slušnej kluk, ani se mi tomu nechce věřit. Bylas opilá, nemohlo to být celé jinak? Asi jste se špatně pochopili...“
#VĚŘÍMEOBĚTEM je kampaň týkající se stereotypů a nevhodných reakcí, se kterými se oběti sexuálního násilí často setkávají. S větami, které zde zveřejňujeme, jsme se totiž v naší praxi opravdu setkali a ze zkušenosti víme, že mohou způsobit prohloubení traumatu, pocity viny a studu.
Cílem kampaně je..
bořit stereotypy
podpořit blízké a okolí obětí sexuálního násilí, aby je neobviňovali a nebagatelizovali jejich zkušenosti, projevy nebo emoce...
navést ty, kterým se někdo svěří se svou zkušeností, k vhodné reakci
přispět k prevenci další traumatizace obětí sexuálního násilí
Období latence může trvat několik měsíců i let
Tyto reakce však mohou mít pro oběť fatální důsledky. Například se rozhodne nevyhledat pomoc, ať už se jedná o odborné či právní poradenství nebo psychoterapeutickou péči. „Pokouší se se situací vyrovnat sám, ale dříve či později může dojít k tomu, že se objeví nějaký spouštěč a ten daný člověk se zhroutí,“ varuje Pokorná.
Až 90 procent obětí si přitom nese dlouhotrvající následky, mezi které patří nejčastěji posttraumatická stresová porucha (PTSP), deprese, poruchy spánku, fobické poruchy nebo panické ataky.
Objevovat se mohou také různé somatické potíže nebo návazné problémy udržovat intimní vztahy. Ty se mohou projevovat například také jako používání sexu jako copingového mechanismu, tedy vyhledávání sexuálních kontaktů více než dříve, aby přeživší nabyla dojmu, že má nyní vše plně pod kontrolou.
Oběť proto často vyhledá pomoc až s odstupem času, protože už nemůže dál, zhoršuje se jí celkově psychický i fyzický stav. „Nepříjemná životní zkušenost jí znemožňuje běžně fungovat, zasahuje do studia, do práce, do vztahů. Takové období latence může trvat několik měsíců, ale i let,“ popisuje Pokorná. „To je možná i jedna z odpovědí na otázku, proč oběti se svou zkušeností nevyhledají pomoc okamžitě,“ dodává.
Jak se ubránit sexuálnímu nátlaku? Pomůže demytizace i nouzové věty |
Za znásilnění je vždy odpovědný pachatel
Podle statistik je v Česku ročně znásilněno 12 tisíc lidí, z nichž 90 procent tvoří ženy, nahlášeno je ale jen zhruba 600 případů. Průměrně tak dochází k 34 znásilněním denně, přičemž policii je ohlášeno jen jedno či dvě z nich. Velkou roli hraje právě strach, že obětem nikdo neuvěří. Ty, které čin oznámí, si podle organizace Bílý kruh bezpečí často stěžují na nedůvěru ze strany policistů, na únavu z opakovaných výslechů nebo na necitlivé otázky směřující do oblasti jejich sexuální minulosti.
Kde hledat pomoc?
|
Přestože se neustále připomíná, že za znásilnění je zodpovědný jen a pouze pachatel, mýtus odpovědnosti oběti ve společnosti pořád přetrvává. Feriho kauza to odhalila v plné síle.
„Za žádných okolností není znásilnění nebo jiná forma sexuálního násilí vinou oběti, bez ohledu na to, co měla na sobě, zda pila alkohol nebo kde se pohybovala. Tyto skutečnosti totiž nelze považovat za souhlas,“ zdůrazňuje proFem. Důležité je, že souhlas se sexem nebo jinými intimními aktivitami musí být aktivní, konkrétní, informovaný, dobrovolný a také musí být kdykoliv možné ho změnit.
Nehodnoťte, nesuďte, naslouchejte. Trauma se mýdlem nesmyje:
