Text Charty 77 se 6. ledna před 40 lety poprvé dostal do zahraničí díky francouzskému deníku Le Monde. V oficiálním tisku v tehdejším Československu se její text nikdy neobjevil, deníky ale publikovaly ostrou kritiku. Ta na konci ledna vyústila v takzvanou Antichartu.
„To zneužití lidí mi připadá nechutné,“ komentovala ji Šiklová v Rozstřelu. „Každý národ má jenom omezené množství lidí, kteří jsou aktivní sportovci, výborní umělci a národ si jich váží. Pokud je stát takto znectí, tak já odsuzuju hajzly, kteří je k tomu přiměli,“ vyjádřila se k Prohlášení, jehož podpisem někteří tehdejší umělci vyjádřili 28. ledna loajalitu komunistickému režimu, který Šiklová označila za „svinský“.
Šiklová mezi první vlnou 242 signatářů Charty 77 nebyla. Patřila ke skupině lidí, kterou chartisté zprvu odrazovali od podpisu, protože mohli věci prospět jiným způsobem. Své jméno pod dokument tak připojila později.
„Když to budete doručovat do zahraničí, tak přece na sebe nebudete upozorňovat,“ řekla na úvod v Rozstřelu a popsala něco ze své práce tajné pošťačky: „Musíte být nenápadný, stýkat se s lidmi ze zahraničních ambasád a musíte se vyskytovat na místech, kde můžete být. Tenkrát jsem dělala v Thomayerově nemocnici a tam může přijít každý.“
S krytím pomáhal Šiklové syn
Šiklová dokonce počítala s tím, že ji bude státní bezpečnost sledovat. Aby se vyhnula odhalení, musela být opatrná: „Chodívala jsem do metra, které mělo jenom jeden východ. Tam se pak otočíte a vidíte lidi, kteří jdou za vámi.“ Občas jí pomáhal krýt i její syn.
Zachování utajení bylo také důvodem, proč Šiklová podepsala chartu až v roce 1988. „Když děláte něco tajně, tak tam přece nepůjdete a nebudete se ukazovat. To byl i důvod, proč jsem nikdy nešla na oficiální setkání s chartisty ani jsem nechodila k Havlovým,“ vysvětlila.
Položené čtenářské dotazy Jiřině Šiklové najdete ZDE |
Řada čtenářů položila Šiklové dotaz, proč vůbec v 50. letech, kdy byla popravena Milana Horáková, vstoupila do komunistické strany. Šiklová ovšem upozornila, že ačkoliv byla členkou KSČ, tak aktivně se angažovala jen od března 1968 do dubna 1969, kdy stranu zase opustila.
„Maminka chodila s Miladou Horákovou do školy. A maminka mi vždycky říkala, abych se nikdy neangažovala v politice, jinak dopadnu podobně,“ uvedla a zeptala se: „Měl by člověk být jen pasivní člen společnosti, který bude jenom koukat a říkat, že to je „blbý“? Tady nebyly jiné politické strany, jenom svaz baráčníků nebo československá strana socialistická.“
Ze socioložky uklízečkou v nemocnici
Šiklová vystudovala historii a filosofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a studium ukončila v roce 1958. V roce 1965 se podílela na založení katedry sociologie a zabývala se problematikou mládeže a studentského hnutí.
Už v roce 1956 se stala členkou KSČ a vystoupila z ní až v roce 1969. Předtím podepsala manifest Dva tisíce slov a byla propuštěna z univerzity.
Během normalizačního období pracovala Šiklová jako uklízečka a sociální pracovnice na geriatrickém oddělení Thomayerovy nemocnice v Praze. Svému oboru se mohla věnovat bez možnosti publikovat, její práce se objevovaly hlavně v zahraničí. V roce 1981 se dostala do vězení za pašování literatury.
Po revoluci iniciovala vznik Katedry sociální práce na FF UK, kterou do roku 2000 vedla. Založila centrum Gender Studies. Získala ocenění Žena Evropy (1995), Medaili za zásluhy I. stupně (1999), plaketu Alice Masarykové (2000).
Chartu 77 podepsalo do pádu komunistického režimu na 1 883 lidí - jejich seznam najdete na webu Ústavu pro studium totalitních režimů (první část zde a druhou část zde).
6. ledna 2017 |
