Tehdy totiž jedna velká změna stíhala druhou a do proudu nevídaných novot konec společného státu svým způsobem zapadl a završil jednu transformační etapu.
Jakýkoliv sentiment není na místě. Počátkem 80. let jsem přijel do Bratislavy na několik dnů bydlet do jedné rodiny, která byla "správně" federálně namíchána z členů, kteří žili v České republice i na Slovensku.
Při jednom z hovorů najednou z mé hostitelky začala padat těžká obvinění Prahy a Čechů z uzurpování Slováků. Byl jsem tehdy student a zůstal jsem civět jako opařený. Vůbec jsem netušil, o čem ta žena středního věku mluví, protože jsem ze svého pražského bydliště existenci ve společném státě vůbec takto nevnímal a ani jsem nic takového nepozoroval.
Jenže averze vůči Praze v nejednom Slovákovi bublala, a když se počátkem 90. let mohla bez strachu z perzekucí projevit, projevila se.
Před několika týdny běžel v České televizi díl z cyklu Historie.cs věnovaný právě rozpadu Československa. Kromě historika Jana Rychlíka, jehož "zprávu" o zániku ČSFR si můžete přečíst v dnešní příloze Kavárna a jenž zastává názor, že evropské dějiny ukazují, že národy mají nezastavitelnou tendenci vytvářet státy, v nichž se nebudou o moc a statky dělit s národy jinými, byli hosty tohoto diskusního pořadu advokáti Jan Kalvoda a Ján Čarnogurský, na začátku 90. let političtí aktéři dělení státu.
Nesoulad a nesouhlas mezi oběma těmito muži ve studiu dal ihned vzpomenout na někdejší nekonečné diskuse o kompetencích, nárocích či penězích. Pořad se tak stal nezamýšlenou demonstrací nutnosti, přímo blahodárnosti aktu, jehož patnácté výročí si připomínáme.
Ostatně za přečtení stojí předvčerejší rozhovor s Čarnogurským v tomto listě. Expolitik sice vehemetně popírá, že tehdy vyslovil myšlenku o rozdělení Československa, nicméně to, co v interview jinak říká, co dnes vydává za "hledání řešení pro trvání společného státu", nemohlo trvání z podstaty zaručit.
S umírajícím rokem 2007 se dostavila celá série zpráv o skonu kulturních osobností. Zapadnout by mezi nimi nemělo jméno francouzského spisovatele Juliena Gracqa, jenž zemřel dva dny před Štědrým dnem v požehnaném věku sedmadevadesáti let.
Česky od tohoto tvůrce náležejícího k tzv. druhé vlně literárního surrealismu, od umělce, jenž byl možná vůbec posledním významným ztělesněním předválečných surrealistických vln, vyšly tři tituly: prózy Balkon v lese (1966), Pobřeží Syrt (1971) a před jedenácti roky autorova prvotina, novela Na argolském zámku, kterou si středoškolský profesor Louis Poirier, jak znělo Gracqovo občanské jméno, nejprve vydal vlastním nákladem.
Zacitujme z posledně vzpomenutého díla tohoto vynikajícího stylisty, hledače slovesných rájů, v nichž imaginace si podává ruce s realitou, pasáž, která konvenuje nekrofilní atmosféře tohoto konce roku: "Jeho obličej během posledních týdnů prodělal až hrozivou změnu a jeho silnou konstitucí jako by otřásly doteky nemoci, jejíž příznaky neukazovaly na žádnou z běžných chorob.
Rozšířené a téměř průsvitné chřípí, jež jeho tváři dodávalo na oduševnělosti, vzbuzovalo dojem vosku, který jako by se stal dokladem pomalého odumírání živé tkáně. Ústa poznamenala hořká vráska. Ale byly to hlavně jeho oči žhnoucí z hlubokých důlků třepotavým jasem majáků a jakoby prozářené výrazem obyčejného strachu za hranicemi vší hrůzy, oči, jejichž důvěrně známý výraz zrcadlící se na dně té sklovité temnoty dosvědčovalo jejich hluboké zpustošení…"
Jakýkoliv sentiment není na místě. Počátkem 80. let jsem přijel do Bratislavy na několik dnů bydlet do jedné rodiny, která byla "správně" federálně namíchána z členů, kteří žili v České republice i na Slovensku.
Při jednom z hovorů najednou z mé hostitelky začala padat těžká obvinění Prahy a Čechů z uzurpování Slováků. Byl jsem tehdy student a zůstal jsem civět jako opařený. Vůbec jsem netušil, o čem ta žena středního věku mluví, protože jsem ze svého pražského bydliště existenci ve společném státě vůbec takto nevnímal a ani jsem nic takového nepozoroval.
Jenže averze vůči Praze v nejednom Slovákovi bublala, a když se počátkem 90. let mohla bez strachu z perzekucí projevit, projevila se.
Před několika týdny běžel v České televizi díl z cyklu Historie.cs věnovaný právě rozpadu Československa. Kromě historika Jana Rychlíka, jehož "zprávu" o zániku ČSFR si můžete přečíst v dnešní příloze Kavárna a jenž zastává názor, že evropské dějiny ukazují, že národy mají nezastavitelnou tendenci vytvářet státy, v nichž se nebudou o moc a statky dělit s národy jinými, byli hosty tohoto diskusního pořadu advokáti Jan Kalvoda a Ján Čarnogurský, na začátku 90. let političtí aktéři dělení státu.
Nesoulad a nesouhlas mezi oběma těmito muži ve studiu dal ihned vzpomenout na někdejší nekonečné diskuse o kompetencích, nárocích či penězích. Pořad se tak stal nezamýšlenou demonstrací nutnosti, přímo blahodárnosti aktu, jehož patnácté výročí si připomínáme.
Ostatně za přečtení stojí předvčerejší rozhovor s Čarnogurským v tomto listě. Expolitik sice vehemetně popírá, že tehdy vyslovil myšlenku o rozdělení Československa, nicméně to, co v interview jinak říká, co dnes vydává za "hledání řešení pro trvání společného státu", nemohlo trvání z podstaty zaručit.
S umírajícím rokem 2007 se dostavila celá série zpráv o skonu kulturních osobností. Zapadnout by mezi nimi nemělo jméno francouzského spisovatele Juliena Gracqa, jenž zemřel dva dny před Štědrým dnem v požehnaném věku sedmadevadesáti let.
Česky od tohoto tvůrce náležejícího k tzv. druhé vlně literárního surrealismu, od umělce, jenž byl možná vůbec posledním významným ztělesněním předválečných surrealistických vln, vyšly tři tituly: prózy Balkon v lese (1966), Pobřeží Syrt (1971) a před jedenácti roky autorova prvotina, novela Na argolském zámku, kterou si středoškolský profesor Louis Poirier, jak znělo Gracqovo občanské jméno, nejprve vydal vlastním nákladem.
Zacitujme z posledně vzpomenutého díla tohoto vynikajícího stylisty, hledače slovesných rájů, v nichž imaginace si podává ruce s realitou, pasáž, která konvenuje nekrofilní atmosféře tohoto konce roku: "Jeho obličej během posledních týdnů prodělal až hrozivou změnu a jeho silnou konstitucí jako by otřásly doteky nemoci, jejíž příznaky neukazovaly na žádnou z běžných chorob.
Rozšířené a téměř průsvitné chřípí, jež jeho tváři dodávalo na oduševnělosti, vzbuzovalo dojem vosku, který jako by se stal dokladem pomalého odumírání živé tkáně. Ústa poznamenala hořká vráska. Ale byly to hlavně jeho oči žhnoucí z hlubokých důlků třepotavým jasem majáků a jakoby prozářené výrazem obyčejného strachu za hranicemi vší hrůzy, oči, jejichž důvěrně známý výraz zrcadlící se na dně té sklovité temnoty dosvědčovalo jejich hluboké zpustošení…"
