"Jela jsem s dcerou, která měla ten den právě své deváté narozeniny. Nesly jsme dort, a proto jsme se opozdily," říká.
Paní Gonzalezová, jíž výbuch prorazil ušní bubínky, řekla: "Když jsme později utíkaly, dceři jsem dala přes hlavu kabát, aby neviděla části lidských těl."
Jak to tedy vypadalo ve čtvrtek ráno?
Měly jsme zpoždění, protože jsme nesly narozeninový dort. Trochu jsme běžely. Já jela do práce a dcera do školy. Ale náš vlak, jímž obvykle jezdíme, nám ujel. A to bylo naše štěstí, protože ten to schytal nejvíc.
Ale bombám neznámých teroristů jste to ráno přesto neunikly...
Ne. Nastoupily jsme do dalšího vlaku. Normálně nastupujeme doprostřed vagonu, protože pak to máme nejblíž ke schodům. Já jsem ale řekla, že půjdeme doleva, protože tam bylo míň lidí. Dcera však chtěla jít tam, kam obvykle. Ještě, že jsem ji neposlechla.
A jak si pamatujete explozi?
Už jsem to popisovala českému vysílání BBC: najednou se ozvala rána. Chvilku jsem neviděla a neslyšela. Byla cítit spálenina. Blesklo mi hlavou, že je to atentát ETA. Ve Španělsku vás to napadne okamžitě. Mám pocit, že jsem i potom slyšela výbuchy, ale prý to není možné, neboť, už žádné nebyly. Zřejmě prý praskaly dráty elektrického vedení. Byl to takový zvuk, že jsem si myslela, že po nás ti útočníci odněkud střílejí.
A co vaše dcera? Kde byla?
Uviděla jsem ji proti sobě. Strhla jsem ji pod sebe. Pán, který seděl naproti, nás zalehl, aby nás chránil. Pak jsme si řekly, že musíme pryč.
Jak to vůbec vypadalo ve vašem vagonu?
Přední čtvrtina byla zničená. Nevím, co by bylo, kdybychom seděly tam, kde býváme obvykle.
Jak jste se dostaly pryč?
Bylo to hrozné. Vylezly jsme oknem, protože nikde nebylo sklo. Jenže směrem ke stanici leželo plno kusů lidských těl. Byly až ve stometrové vzdálenosti. Nechtěla jsem, aby to dcera viděla, tak jsme utíkaly dozadu. Ale i tam byly kusy těl, tak jsem jí dala přes hlavu kabát, aby to neviděla. Pomohli nám lidé, kteří zbořili plot, abychom mohli ven z objektu. Byli moc hodní: dali nám čaj, půjčili mi mobil.
Takže jste vyvázly...
Bubínky máme proražené, ale to se zahojí. Všichni říkají, že jsme se s dcerou podruhé narodily.
Co bylo, když jste se dostala do bezpečí?
Člověk musí být silný před dítětem. Ale když dcera usnula, plakala jsem a byla trochu hysterická. Chtěla jsem se odstěhovat. Říkala jsem si, že za to mi to město nestojí.
Uplynul den. Jak se s tím vyrovnáváte?
Spala jsem nečekaně dobře. Ale možná proto, že mi švagrová dala nějaké kapky. Teď už mám zase pocit, jako by se mi to nikdy nestalo. Jako bych to viděla jen v nějakém filmu. Ale vím, že nyní už budeme jezdit jen autem nebo autobusem. Ve vlaku bychom se necítily s dcerou dobře.
